Osudy – Tisíc 1/10 (2007?)

Giuseppe Garibaldi. Četba na pokračování ze vzpomínek italského revolucionáře. Překlad Radovan Krátký. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Jiří Schwarz.

Natočeno 2007. Premiéra 18. 6. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30min.).

Lit.: anonym: Giuseppe Garibaldi: Tisíc (1-10). In web ČRo 3 Vltava, červen 2007 (článek). – Cit: Desetidílná četba na pokračování z Garibaldiho beletrizovaného vylíčení osvobozeneckého boje přiblíží posluchačům dobu italského risorgimenta, tj. národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. Po životě plném dobrodružství a revoluční činnosti velel Giuseppe Garibaldi na Sicílii roku 1860 dobrovolnickému sboru nazvanému „Tisíc“, jenž dostal název podle přibližného původního počtu svých členů. Svrhl Bourbony a připojil jižní Itálii k Italskému království. Z překladu Radovana Krátkého připravil Miroslav Stuchl. V režii Vlada Ruska účinkuje Jiří Schwarz.

Desetidílná četba na pokračování z Garibaldiho beletrizovaného vylíčení osvobozeneckého boje přiblíží posluchačům dobu italského risorgimenta, tj. národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. Bojovník za sjednocení Itálie, vojevůdce, politik a spisovatel Giuseppe Garibaldi (4. 7. 1807 – 2. 6. 1882) pocházel z chudé námořnické rodiny z Nizzy. Po životě plném dobrodružství a revoluční činnosti velel na Sicílii roku 1860 dobrovolnickému sboru nazvanému „Tisíc“, jenž dostal název podle přibližného původního počtu svých členů (bojovníků bylo ve skutečnosti 1170). Svrhl Bourbony a připojil jižní Itálii k Italskému království.

Garibaldi nebyl pouze vojevůdcem a politikem: je autorem několika novel a románů (inspirovaných vlastními životními osudy): v románu Dobrovolník Cantoni (1849) kritizoval postoj církve k italským bojům za svobodu, překotné události roku 1867 jej inspirovaly k sepsání románu s názvem Clelia aneb Spiknutí mnichovo (1870, č. pod názvem Mnich na trůnu aneb: Řím v 19. století, 1871). Některá díla vyšla až posmrtně: autobiografická báseň Zpěv o smrti byla spolu s dalšími verši uveřejněna teprve r. 1911, román Manlio vyšel dokonce až ke stému výročí Garibaldiho úmrtí r. 1982.

V pamětech s názvem Tisíc (1874, č. 1954), beletristicky laděném vylíčení osvobozeneckého boje po vylodění na Sicílii, nám Garibaldi nejen dává nahlédnout do dramatických událostí v Itálii v době výpravy Tisíce (od jara 1860), kterou autenticky přibližuje, ale umožňuje nám poznat i osobnost samotného autora a vojevůdce. Barvitý a přesvědčivý sloh, živě podané líčení, vypravěčský zápal, to vše charakterizuje Garibaldiho podání sicilského tažení. Spisovatel líčí v drobných kapitolách nejen postup vojenských akcí, ale i politické intriky nepřátel a zrádců – šlechty a kléru, především nenáviděných jezuitů. Vojevůdce s dojetím vzpomíná na své statečné druhy a děj oživují osudy několika žen, které se s garibaldiovskými oddíly účastnily sicilského tažení.

K nejvýznamnějším úspěchům Tisíce patřila bitva u Calatafimi, svedená vítězně dne 15. května 1860. V Garibaldiho pamětech se o ní dočteme slova, která dokládají, jak takticky dokázal vojevůdce uvažovat : „Prošel jsem stovkou bitev, a budou-li mne přátelé v poslední hodince vidět, jak se usmívám, bude to úsměv, který vyvolala vzpomínka na Calatafimi. (…) Vítězství u Calatafimi bylo pro skvělou výpravu v roce 1860 nesporně rozhodující. Bylo opravdu třeba zahájit tažení nějakým hlučným válečným činem, demoralizovat protivníky, kteří s bujnou jižní fantazií vyprávěli o Tisíci zázraky, a dodat chrabrým Sicilanům odvahy, jež byla předtím otřesena mohutnou výzbrojí bourbonské armády a velikým počtem jejích oddílů. Palermo, Melazzo a Volturno viděly mnohem víc padlých a raněných. Podle mého však vítězná bitva byla svedena u Calatafimi. Po tomto boji naši věděli, že musí zvítězit. A jestliže se jednou začne boj s takovýmito výhledy, vítězí se!“ Toto vítězství garibaldiovců mělo elektrizující účinek na oddíly sicilských „mladých“, jež se k nim začaly přidávat.

Koncem května 1860 se Garibaldi po skvělém manévru zbavil hlavních bourbonských sil a stal se pánem Palerma. Evropa sledovala s úžasem neobvyklou podívanou, kdy hrstka ozbrojenců dokázala zdolat silnou pravidelnou armádu. Garibaldiho slávě již nestálo nic v cestě. . .

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Lit.: Anonym: Giuseppe Garibaldi: Tisíc. In web ČRo 18. 6. 2007 (anotace). – Desetidílná četba na pokračování z Garibaldiho beletrizovaného vylíčení osvobozeneckého boje přiblíží posluchačům dobu italského risorgimenta, tj. národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. Bojovník za sjednocení Itálie, vojevůdce, politik a spisovatel Giuseppe Garibaldi (4. 7. 1807 – 2. 6. 1882) pocházel z chudé námořnické rodiny z Nizzy. Po životě plném dobrodružství a revoluční činnosti velel na Sicílii roku 1860 dobrovolnickému sboru nazvanému „Tisíc“, jenž dostal název podle přibližného původního počtu svých členů (bojovníků bylo ve skutečnosti 1170). Svrhl Bourbony a připojil jižní Itálii k Italskému království.
Garibaldi nebyl pouze vojevůdcem a politikem: je autorem několika novel a románů (inspirovaných vlastními životními osudy): v románu Dobrovolník Cantoni (1849) kritizoval postoj církve k italským bojům za svobodu, překotné události roku 1867 jej inspirovaly k sepsání románu s názvem Clelia aneb Spiknutí mnichovo (1870, č. pod názvem Mnich na trůnu aneb: Řím v 19. století, 1871). Některá díla vyšla až posmrtně: autobiografická báseň Zpěv o smrti byla spolu s dalšími verši uveřejněna teprve r. 1911, román Manlio vyšel dokonce až ke stému výročí Garibaldiho úmrtí r. 1982.
V pamětech s názvem Tisíc (1874, č. 1954), beletristicky laděném vylíčení osvobozeneckého boje po vylodění na Sicílii, nám Garibaldi nejen dává nahlédnout do dramatických událostí v Itálii v době výpravy Tisíce (od jara 1860), kterou autenticky přibližuje, ale umožňuje nám poznat i osobnost samotného autora a vojevůdce. Barvitý a přesvědčivý sloh, živě podané líčení, vypravěčský zápal, to vše charakterizuje Garibaldiho podání sicilského tažení. Spisovatel líčí v drobných kapitolách nejen postup vojenských akcí, ale i politické intriky nepřátel a zrádců – šlechty a kléru, především nenáviděných jezuitů. Vojevůdce s dojetím vzpomíná na své statečné druhy a děj oživují osudy několika žen, které se s garibaldiovskými oddíly účastnily sicilského tažení.
K nejvýznamnějším úspěchům Tisíce patřila bitva u Calatafimi, svedená vítězně dne 15. května 1860. V Garibaldiho pamětech se o ní dočteme slova, která dokládají, jak takticky dokázal vojevůdce uvažovat : „Prošel jsem stovkou bitev, a budou-li mne přátelé v poslední hodince vidět, jak se usmívám, bude to úsměv, který vyvolala vzpomínka na Calatafimi. (…) Vítězství u Calatafimi bylo pro skvělou výpravu v roce 1860 nesporně rozhodující. Bylo opravdu třeba zahájit tažení nějakým hlučným válečným činem, demoralizovat protivníky, kteří s bujnou jižní fantazií vyprávěli o Tisíci zázraky, a dodat chrabrým Sicilanům odvahy, jež byla předtím otřesena mohutnou výzbrojí bourbonské armády a velikým počtem jejích oddílů. Palermo, Melazzo a Volturno viděly mnohem víc padlých a raněných. Podle mého však vítězná bitva byla svedena u Calatafimi. Po tomto boji naši věděli, že musí zvítězit. A jestliže se jednou začne boj s takovýmito výhledy, vítězí se!“ Toto vítězství garibaldiovců mělo elektrizující účinek na oddíly sicilských „mladých“, jež se k nim začaly přidávat.
Koncem května 1860 se Garibaldi po skvělém manévru zbavil hlavních bourbonských sil a stal se pánem Palerma. Evropa sledovala s úžasem neobvyklou podívanou, kdy hrstka ozbrojenců dokázala zdolat silnou pravidelnou armádu. Garibaldiho slávě již nestálo nic v cestě…

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)