V chapadlech murmuru 1/6 (2019-2020)

Přidal: Premek |

Únor 7, 2020

Šestidílný podcast připravil Jan Bělíček. Překlad Guy Tabachnick. Česky namluvili Jan Bělíček a Anita Krausová. Zvuková postprodukce Jonáš Richter. Hudba a zvukový design Ondřej Bělíček. Teaser Barbora Kleinhamplová. Poděkování Ondřej Mikula a Jan Sedláček.

Natočeno 2019 – 2020. Webová premiéra 2. dílu na stránce www.institutuzkosti.cz. K poslechu zde.

Obsah: 1. Obchodníci se smutkem – 2. Trable s genderem

Pozn.: Ve druhém díle podcastu V chapadlech murmuru s názvem Trable s genderem se zpomaleným pohledem literatury podíváme na to, jak současní spisovatelé a spisovatelky chápou gender a normy ženského a mužského chování, jak se do nich promítá queer perspektiva a co se nám vůbec o naší sexualitě a identitě pokouší říct.

~ Kristen Roupenian, Leily Slimani, Elena Ferrante, Karl-Ove Knausgard a Maggie Nelson.

Šestidílný podcast vychází jednou měsíčně na www.institutuzkosti.cz v češtině a angličtině (anglicky pod názvem In the Tentacles of the Murmur, účinkují Michael Pitthan a Rebecca Rose Riisness).

Lit.: Kadavá, Šárka: Jan Bělíček: Naší literatuře se nedaří zužitkovat jedinečná česká témata. In web Klacek.cz, 25. března 2021 (rozhovor). – Cit.: Literární publicista a šéfredaktor A2larmu Jan Bělíček loni vytvořil v rámci Institutu úzkosti podcastovou sérii V chapadlech murmuru. V ní reflektuje aktuální literární tvorbu, která se zabývá tématy jako smutek, gender, třída či například otroctví. Mezi řadou světových děl se však objevují jen dva zástupci české literatury. V rozhovoru Bělíček mluví o tom, proč přestal psát recenze na české knihy, nebo o čem svědčí, že česká literatura řeší jiná traumata než ta světová.

Jaký máte vztah k české literatuře?
Když je člověk v kontaktu s aktuální světovou literaturou, přirozeně s ní tu českou poměřuje. Pokud chce být přísný a chce udržovat standardy, většinou mu z každé recenze vyleze nějaký hejt. Postupem času jsem pochopil, že čeští autoři nejsou neschopní nebo nekreativní. Je to dané specifickým vývojem české literatury, situací po roce 1989 a materiálními podmínkami, za jakých spisovatelé a spisovatelky tvoří. Být český literát je momentálně strašně nevděčné a těžké. Přišlo mi nefér psát jednu zdrcující kritiku za druhou.

Měly vaše hejty nějakou spojnici, která by poukazovala na nešvar české literatury?
Nevím. Spojnicí je, že pokud člověk píše každý týden zdrcující kritiku nebo něco, co nevyznívá pěkně, může si to užívat jen chvíli. Není moc zajímavé psát o tom, jak česká literatura stojí za nic a že tenhle román je zase špatný. Mohu snížit své nároky a začít oceňovat dílčí věci, což je úplně oukej, pár takových recenzí jsem napsal. Anebo se na to můžu vykašlat a čekat, až přijde něco, co bude splňovat všechny nároky – o tom je pak potřeba psát.

Máte vlastní nároky na hodnocení literatury?
(smích) Nemám jako Šalda svůj setík hodnot, kterými to proseju, a pak uvidím, jestli to prošlo. Je to případ od případu. Většinou to musí něčím zarezonovat. Mladá kritika má občas tendenci si hodnocení literatury zjednodušovat na témata: „Měly by se objevovat queer věci, měli by tam být migranti.“ O to mi nejde. Musí tam být synergie, a pokud vás kniha zaujme jen tím, jak je napsaná, je dobré a potřebné to ocenit. Zplošťování děl na kritiku a analýzu témat je docela nebezpečné. Z literatury se pak ztrácí to, co ji dělá literaturou a co je potřeba udržovat při životě

V diskusi Salonu Práva jste uvedl, že se věnujete současné světové literatuře, protože tak lze vnést do českého prostoru nová témata a tvůrčí metody, které mohou někoho inspirovat. Nechybí tady pro to ale zásadní diskuse mezi kritikou a autory?
Proč si myslíte, že neexistuje? Já mám spíš opačný pocit. Třeba Francie, Amerika či Británie jsou státy s desítkami milionů obyvatel, ve kterých literární kritika funguje přirozeně, autoři a spisovatelé se často navzájem neznají, nekamarádí se spolu, a tak ta diskuse může být trochu odosobněná. Zatímco když člověk napíše kritičtější text tady, okamžitě se to dostane na osobní úroveň, což je nepříjemné a možná mě to částečně odrazuje od psaní o české literatuře. A proto jednou z cest, jak diskurz produktivně posouvat, je informovat o jiných způsobech tvorby, o kontextu jiných literatur, aby se tím někdo inspiroval. (…)