Ve vlastní šťávě – Nejdůležitější nástroj šéfkuchaře? Ponižování (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 20, 2014

Michal „Rachad“ Hromas. Fejeton.

Natočeno 2014. Premiéra 16. 10. 2014 (ČRo Radio Wave, 16:20 h.; 5 min.).

Lit.: Hromas, Michal „Rachad“: Ve vlastní šťávě: Nejdůležitější nástroj šéfkuchaře? Ponižování. In web ČRo Wave, 10. 10. 2014 (text + nahrávka k poslechu). – Cit.: Se slzou v oku se nořím do vzpomínek a rád bych vás seznámil s jedním z nejdůležitějších nástrojů šéfkuchařů pro práci s podřízenými. Ponižováním.

Nechme plavat historii a pojďme se rovnou vrhnout na druhy a metody ponižování a jeho praktické využití v kuchyni. Podobně jako u ruských parašutistů nebo francouzských legionářů slouží ponižování v první řadě k tomu, aby nadřízený získal plnou kontrolu nad svým podřízeným. To se mu může podařit jedině tehdy, pokud ho zbaví jakýchkoliv osobnostních projevů. Smyslem tedy je eliminovat ego. Pregnantně to vyjádřil jeden důstojník, když řekl: „Zapomeňte, kdo jste byli. Tady nejste ani dobří ani zlí, ani chytří ani hloupí. Tady nejste nikdo. Jen trus. A lidi z vás udělám teprve já.“

Ponižování tak může posloužit jako nástroj, kterým vyoperujete mladým blouznivým kreativcům naděje na to, že se do šesti měsíců stanou hvězdami kuchyně, necháte je pořádně vyráchat v jejich vlastní naivitě a blbosti. Potom co jim pořádně omlátíte o hlavu všechno, co pokazí (a oni, protože budou totálně vyklepaní, pokazí všechno, na co sáhnou), milostivě je necháte dělat tu nejhorší práci, aby si uvědomili svou skutečnou hodnotu. Totiž že jsou jen živým nástrojem šéfkuchaře k realizaci jeho vizí a jako takoví prostě nemají nárok na vlastní názor. V takovém případě jde o ponižování pedagogické a edukativní, které pomáhá rozvíjet a upevňovat morálně volní vlastnosti a posunuje hranice odolnosti o míle dál.

Podobně jako ve sportu jen zkušený kouč pozná, kdy je jeho svěřenec na dně a kdy musí jen překonat chvilkovou slabost, i v kuchyni šéf záhy rozezná, kdo má potenciál a koho se vyplatí trochu potrápit, protože potom z něj teprve vycizeluje skvělý a ovladatelný nástroj. Spolehlivého buddyho a dobrého výkonného maníka, který bude respektovat týmovou práci, bude znát své hranice, své místo a svůj čas jako kolečko v hodinách, které – pokud mají hodiny fungovat – se taky nemůže vydávat vlastní cestou.

Formy ponižování jsou různé. V první řadě dostanete bílé pyžamo, které se jmenuje rondon. Vypadáte prostě legračně a nemůžete takhle jít domů, takže jste něco jako pacient v ústavu. Kdykoliv chcete cokoliv, musíte se na to ptát. Telefonování, odchod na toalety, čas na svačinu – tohle všechno řídí váš boss. Musíte být pořád k dispozici. Drilujete naučené signály: odpověď na cokoliv, co váš nadřízený řekne, je „Oui, chef!“. Zásadně se nediskutuje a nikoho absolutně nezajímá, kdo jste, co si o čem myslíte, ani jestli vám právě někdo doma neumírá. Jste prostě v práci. Tehdy, když je třeba, a tak dlouho, jak je třeba. Když je práce, není volno ani pauza. Smíte dělat jen to, co se vám řekne, a tak, jak se vám řekne, i kdyby to podle vašeho nejlepšího vědomí bylo úplně špatně. Protože vy nemáte myslet – jen vykonávat, co se vám nařídí.

Pro upevnění se používá spousta termínů, které mikrofon ve studiu prostě nesnese. Mezi nejmírnější patří „ahoj holky!“ – když přijde šéf do práce a pozdraví své maníky. Chce jim tím připomenout, že jsou jen mazánci a slečinky nehodné jeho mužnosti. Vaše jméno se zásadně komolí nebo rovnou dostanete přezdívku. Ideálně takovou, aby se vám nelíbila. S přemírou se používá sarkasmus a ironie. Trestá se ponižující prací, pokutami, odměňuje převelením na zodpovědnější post s vyšším platem a důvěrnějším vztahem s veterány.

Dlužno říct, že lidstvo je prapodivná cháska, protože chytré a správně dávkované ponižování je vskutku nesmírně efektivním pedagogickým nástrojem a řada jeho obětí na něj vzpomíná s lehkou nostalgií. Příště si probereme patologické ponižování, jehož obětí se stávají ti, kteří se zprotivili šéfovi tím, že jsou prostě jiní.

Eseje, fejetony, přednášky