Názory a argumenty – Nezapomeňte na Jakeše (2014)

Přidal: Premek |

Listopad 11, 2014

Jindřich Šídlo. Fejeton.

Natočeno 2014. Premiéra 10. 11. 2014 (ČRo Plus, 18:10 h.; 30 min.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Nezapomeňte na Jakeše. In web ČRo Plus, 10. 11. 2014 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Upřímně řečeno, když jsem viděl krátce za sebou dva rozhovory s posledním předlistopadovým generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem v Reflexu a Lidových novinách, říkal jsem si, proč bych měl cokoliv, co si myslí tahle obskurní postava, vůbec číst.

Jakeš na konci 80. let, na rozdíl od pražského stranického bosse Miroslava Štěpána, nebudil strach, spíš vcelku otevřený posměch jako celkem nejsrozumitelnější symbol úplného rozkladu moci, která se zhroutila při prvním silnějším vánku.

Jenže když člověk tyhle pocity překoná a ta interview si přečte, leccos důležitého si uvědomí. Jakeš samozřejmě není žádný génius, což si každý ještě pamatuje třeba díky jeho legendárnímu projevu v Červeném Hrádku v létě 1989.

Zvlášť v Lidových novinách z něj padají věci, z nichž jde tedy trochu mráz po zádech – i když je vypráví lidový bavič. Zkázu světového komunismu nastartoval podle Jakeše už Chruščov, který v roce 1956 promluvil o zločinech svého předchůdce Stalina.

To byl podle Jakeše „velice schopný člověk, který ze zbídačelé země vytvořil světovou mocnost, která porazila Hitlera“. To je sice do jisté míry pravda, pokud samozřejmě opomenete „náklady“, které to mělo. Což Jakeše samozřejmě jako správného komunistu vůbec nezajímá.

A i když se drží a evidentně se snaží utajit, co všechno má na srdci, občas mu to přece jen uteče, a to se pak nestačí divit ani otrlé povahy.

Jako když povzbuzen otázkou tvrdí, že dějiny bylo možné v Československu ještě v listopadu 1989 otočit jiným směrem: „Šlo to zastavit, tak jako to zastavil Teng Siao-pching. Rozstřílel to za použití tanků, ale byl pokoj a pokoj je dodnes.“

Pak sice ještě jedním dechem dodá, že tenhle čínský scénář byl v Československu před 25 lety nepoužitelný, jediný dojem, který z toho ale nutně získáte, je, že to říká s velkou lítostí.

A dalo by se pokračovat dál, třeba v Jakešových úvahách, že ti, kteří se v době normalizace nechali zavřít, dobře věděli, co dělají, ale na to už tu není čas, ani možná žaludek.

Rizikem české demokracie samozřejmě už dnes nejsou 90letí důchodci dožívající ve svých vilách na Hanspaulce, ale mnohem spíš o 30 let mladší kádrové rezervy, které se v 80. letech jako pětatřicátníci chystaly na velkou kariéru, která přišla – jen už v jiných kulisách.

Přesto je užitečné si Jakeše občas přečíst. Připomene nám to v rámci užitečného primitivního antikomunismu minimálně to, že nám tu před 25 lety nevládly směšné postavy, ale opravdu nebezpečné kreatury, které tanky k moci dovezly a které by se nezdráhaly znova použít, kdyby se svět kolem nich – naštěstí pro nás a proti jejich vůli – nezměnil.

Eseje, fejetony, přednášky