Demokracie v Americe 1/5 (2015)

Přidal: Premek |

Leden 10, 2016

Alexis de Tocqueville. Úvahy ze zakladatelské knihy novodobé politologie, napsané ve 30. letech 19. století. Překlad Vladimír Jochman. Připravil Rudolf Matys. Režie Hana Kofránková.

Účinkuje Michal Pavlata.

Natočeno 2015. Premiéra 11. – 15. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou a Americký rok.

Obsah: 1. O ústřední vládě a o obcích. (15 min) – 2. O svobodě tisku a občanských sdruženích. – 3. O plýtvání za demokracie a o korupci. – 4. O mravnosti veřejných činitelů a lásce k vlasti. – 5. O rozumném egoismu a zálibě v hmotných statcích.

Lit.: anonym: Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe. In web ČRo 3 Vltava, leden 2016 (článek). – Cit.: Úvahy ze zakladatelské knihy novodobé politologie, napsané ve 30. letech 19. století. Francouzský politik, politolog a historik, přesvědčený demokrat Alexis de Tocqueville (1805-1859) je především znám jako autor klasického historicko-politologického díla Demokracie v Americe.

Charles Alexis Henri Maurice Clérel de Tocqueville, jak se jmenoval celým jménem, vystudoval v Paříži práva a vstoupil do státních služeb jako soudce. Vrcholem jeho kariéry mohlo být jmenování soudcem ve Versailles v roce 1826. O pět let později byl ale poslán do Spojených států amerických, aby studoval zejména tamní vězeňství, o němž a možných aplikacích na francouzské podmínky napsal po návratu velmi fundovaný spis.

Americké zkušenosti jej však přivedly i na jiné myšlenky a ve dvousvazkové studii Demokracie v Americe zkoumal vztah svobody a rovnosti v demokracii a předpověděl nárůst rovnosti na úkor svobody, rozmach byrokratického centralismu a také skutečnost, že se Amerika a Rusko stanou světovými velmocemi. Kniha vyšla roku 1835 a během třiceti let se jen ve Francii dočkala 15 vydání a brzy byla přeložena do řady jazyků a hojně citována. Tím spíše, že se začala ukazovat správnost některých de Tocquevillových předpovědí.

Autor sám byl na základě své publikace v roce 1836 vyznamenán Montyonovou cenou, stal se členem akademie etických a politických věd i Académie française. O tři roky později byl Tocqueville zvolen do sněmovny poslanců, kde stanul na straně opozice. 1848 byl zvolen do ústavodárného a o rok později do zákonodárného shromáždění, jehož se stal viceprezidentem. Od června do října 1849 byl v kabinetu Odilona Barrota a Julese Armanda Dufaure ministrem zahraničních věcí. Postavil se proti státním převratu Napoleona III. v roce 1851, byl vězněn a později se zcela stáhl z politiky. Žil nějakou dobu také v emigraci v Itálii, ale vrátil se na počátku roku 1859 a zemřel v Cannes. Pádu Napoleona III. se již nedočkal.

Jeho politologická, historická, sociologická a bůhví kterými odborníky přivlastněná práce jej však přežila. Dodnes bývá hojně citována, v českém překladu vyšla v roce 2000. Těm, kdo mají pocit, že dnes už nedovedeme ve společenských vědách ani přemýšlet, ani psát, nabídne skutečně osvěžující a silné čtení. Tocqueville totiž odhalil v minulosti věci neztrácející platnost do současnosti. Většinová demokracie posvěcuje právo většiny na absolutní moc, ale není přece možné, aby většina žila na úkor menšiny, nerespektovala její názory a pro většinu platila jiná pravidla než pro menšinu. Zrovna tak revoluce naroubovaná na centralizovaný stát ve Francii zrušila nespravedlivou společnost a nahradila ji všeobecnou rovností. Přitom však zapomněla na prvky chránící svobodu jednotlivce. Lidé nespoutáni vazbou kast, tříd či korporací se starají jen o sebe, individualismus zbavuje občany společného zaujetí, jakékoliv vzájemné pomoci, každé nezbytnosti porozumět si, každé příležitosti společně jednat.

Eseje, fejetony, přednášky