Kanadská črta (2016)

Přidal: Premek |

Březen 31, 2016

Adéla Muchová. Připravil Libor Magdoň. Režie Tomáš Jirman.

Účinkuje Petra Lorencová.

Nastudoval ČRo Ostrava v roce 2016. Premiéra 31. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min) v cyklu Psáno kurzívou.

Lit.: Muchová, Adéla: Respekt na cestách – Zahraniční reportáže ve speciálu. Kanadská črta. In web Blog Respekt, 26. 10. 2007 (text fejetonu). – Cit.: Je horké léto, já stojím ve frontě u celní přepážky a pozoruji pestrobarevnou směs lidí, na kterou nejsem z Čech zvyklá. Jsem unavena po devítihodinovém letu z Frankfurtu do Vancouveru a přitom teď potřebuji působit opravdu dobře, neboť přichází zkouška ze všech nejdůležitější. Pomalu se dostávám k okénku, kde se na mě zvědavě culí šikmooká úřednice v uniformě…

Naštěstí stačí krátký pohled do mého pasu, razítko o vstupu do země, a posílá mne dál. Ulehčeně vydechnu – půl bitvy je vyhráno – a mířím k imigračnímu oddělení. Je to zdlouhavá hra: složitě nabytá víza na nevlídné kanadské ambasádě v Praze nestačí, musíte přesvědčit místního úředníka o tom, že tu chcete skutečně jen a jen studovat, že máte univerzitní stipendium, které z vás neučiní bezdomovce, že jste seriózní člověk, že máte doma své závazky, nemovitosti, práci, manžela či děti a nejlépe všechno dohromady. Abyste jim tu náhodou nezůstali natrvalo! Ale zřejmě mé důvody ke vstupu do země zapůsobily věrohodně, takže za další hodinu je problém vyřešen. „Welcome to Canada“ gratuluje mi úředník v turbanu a předává všechny nezbytné i zbytné dokumenty a já konečně vyrážím k východu, kde na mě už přes dvě hodiny čeká paní Ruth, Kanaďanka, která svou trpělivostí a ochotou zachraňuje veškerou reputaci své země a letištních úředníků, a odváží mě domů.

Krásy a kontrasty města Vancouver se v posledních letech pravidelně umisťuje v nejvyšších příčkách mezinárodních žebříčků měst vyznačujících se příjemným životem (the most liveable city). V případě Vancouveru je vysoce hodnocena především ekonomická prosperita, bezpečnost, čistota prostředí, dostupnost města a rezidenčních čtvrtí, kulturní nabídka, rasová tolerance a krásy okolní přírody, hory i moře, tisíce malých ostrůvků a deštných pralesů mírného pásma. V okolí města si můžete vyzkoušet různé sportovní disciplíny, od hokeje přes curling, golf či ping-pong, povozit se na kajaku, vyrážet na horské túry, lyžovat či plavat, hrát basketbal či fotbal – a to dokonce i dámský.

Pokud dáváte přednost kulturním zájmům, můžete samozřejmě navštívit několik místních muzeí, třeba antropologické muzeum plné domorodých totemů, galerii, divadlo či operu. Filmoví fanoušci pak mají možnost sledovat hvězdy stříbrného plátna, a to nejen v kinech nebo na stránkách magazínů. Vancouver je přezdíván jako „Hollywood severu“ a spolu s Torontem je filmaři často navštěvován, téměř celoročně tu můžete v ulicích potkat americké filmové štáby. Jeden z nich dokonce pronikl v době mého pobytu i na univerzitu a natáčel zde jakýsi díl seriálu Stargate – filmaře zřejmě zaujala budova univerzity, architektonicky poplatná šedesátým létům.

Podnebí je zde celoročně příznivé, mírné a příjemné, až na „období dešťů“, které přichází většinou v listopadu a s mírnými přestávkami dokáže vydržet do února či března. Jaro nastává velmi brzy, mnohdy začínají ve městě kvést třešně a rododendrony už v únoru, což je pohled opravdu milý. Méně přitažlivě působí architektonická tvář města. Rezidenční
americké dřevostavby se tísní jedna vedle druhé bez ladu a skladu a průmyslové čtvrti spolu s obrovským nákladním přístavem působí přímo nevzhledně. Také centrum s mrakodrapy vypadá na první pohled stejně jako kterékoli jiné město na tomto kontinentu. Vzápětí ale zjistíte, že se odlišuje, a to zejména díky populárním obytným čtvrtím. Místo v těsné
blízkosti obchodních mrakodrapů z jedné strany a rozsáhlého zachovalého pralesa, Stanley Parku, několika nádherných pláží s výhledem na město i do hor, na straně druhé nabízí bydlení téměř ve všech cenových kategoriích.

Město se neuvěřitelnou rychlostí rozrůstá. Nadto bude za tři roky hostit zimní olympiádu, což je velký byznys. A byznys je zde až na prvním místě. Vancouver patří k vůbec nejmladším severoamerickým městům, tam, kde dnes stojí mrakodrapy, ještě před sto padesáti lety běhali medvědi (i když vlastně medvědi tu občas běhají i dnes). Každopádně kolem roku 1901 mělo město Vancouver přes šestadvacet tisíc obyvatel, o století později to bylo už víc než půl milionu. Jenže těch dvacet měst,
městeček a příměstských obcí, které se na mapě tak pěkně vyjímají samostatně, patří reálně k Vancouveru a zvětšují jeho skutečnou populaci na více než dva miliony obyvatel.

Číňané vlevo i vpravo, Číňané nahoře i dole – to je v podstatě první dojem, který vás ve Vancouveru překvapí, zvláště pak očekáváte-li, že jedete do bývalé britské kolonie, kam utekli všichni ti nespokojení Skotové, Irové, Walesané a Angličané. Čínská komunita je nesporně ta nejpočetnější, těsně za ní jsou jihoasijské skupiny z Indie, oblasti Paňdžábu, Filipínci; dále
Korejci a Vietnamci. Z evropské populace můžete potkat zejména Italy, Řeky, Ukrajince, Poláky a z Blízkého východu nejvíce Íránce či Pákistánce. V téhle směsi barev, jazyků a vůní brzy jako Středoevropan, konkrétně Čech, podlehnete zprvu jakési nejistotě. Pochopitelně nevíte, co očekávat od řidiče taxíku v pestrém turbanu, stařenky v hedvábném sárí, od Íránce
prodávajícího čerstvé nebo méně čerstvé ovoce, Inda nabízejícího nemovitosti, od usměvavé knihovnice s těžkým polským
přízvukem či pověrčivě zbožného souseda Filipínce. Zpočátku jsem měla pocit, že se v takovém mixu národností společně snad žít ani nedá. Posléze mi ale přišlo, jako bych do tohoto města patřila odedávna – lidé se na mne na ulici bezdůvodně
usmívali, řidiči autobusu se hlučně a vesele bavili s cestujícími a nikdy nezapomněli poděkovat za cvaknutí lístku; profesoři byli ochotni zvolnit tempo, pokud jsem nerozuměla, knihovnice byla ochotna donekonečna vysvětlovat způsob výpůjčky. Nikdo si nelámal hlavu nad tím, že prodavač neumí pojmenovat svá jablka britskou angličtinou, že indiáni ještě nepracují a Íránci už zas nepracují, že Židé se modlí v sobotu, křesťané v neděli a muslimové pořád, že soused má místo zahrádky poušť, a dokonce že autobus nejezdí na čas, a pokud napadne sníh, nejezdí vůbec.

Pestrosti si ve Vancouveru můžete užívat i v oblasti kulinářské. Já, vnitrozemka a nerybářka, jsem se zamilovala do lososa a
jezdila pozorovat, jak každoročně putuje z moře do řek. Není divu, že losos skákající v peřejích proti proudu je i častým námětem domorodého umění. Asi to už pěkných pár tisíc let lidem vrtá hlavou, jak taková ryba ví, kudy se má po dlouhé době strávené v moři vrátit do míst svého zrození. Neubránila jsem se myšlence, že ty ryby mají něco, co my už nemáme… A tak při konzumování lososa tajně doufám, že trochu té tisícileté moudrosti se na mne nějak přenese.

Paradoxy tolerance

Papírových, vyřezávaných, vyšívaných, malovaných, barevných i bílých javorových listů je v Kanadě spousta a i ty živé javory tu skutečně rostou. Jenomže na světě dnes existuje kolem sto dvaceti druhů tohoto stromu a drtivá většina z nich pochází z Asie. S Kanadou a jejími etnickými skupinami je to dost podobné. Většina obyvatel této třicetimilionové země viditelně pochází odjinud. Otázkou ovšem zůstává, co tedy mají Kanaďané navzdory své barevnosti společného.

To dlouhé a složité slovo multikulturalismus, jehož správné vyslovení dělá problém snad všem místním i příchozím, v popularitě možná brzy předčí i ten příznačný javorový list. Zatímco Spojené státy požadují po přistěhovalcích tvrdou daň asimilace, Kanada po vás nic takového nechce. Tváří se, že je ráda, že vás tu má takové, jací jste, a pokud nehodláte páchat kriminální činy, žijte si podle svého. To s sebou pochopitelně přináší spoustu zajímavých a často paradoxních důsledků. Díky nekontrolované (nebo špatně kontrolované?) imigraci z Asie se pak stává, že na pozvání usedlého Inda přicházejí
rodiče, prarodiče, sourozenci s rodinami, tetičky a strýčkové, aby tu vesele využívali různých zdravotních a sociálních výhod vyspělého státu. Neodvažuji se tvrdit, stejně jako většina místních, že by se takový trend měl zarazit, jenomže prostá
dedukce mi postačí na zjištění, že pokud do země přicházejí tisíce chudých důchodců, kteří tu v životě neodvedli jedinou daň, budou ty peníze brzy kdesi chybět. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Pokud přicházíte ze země, kde se do blízké rodiny počítají i bratranci přes dvě kolena, máte právo přivést si je s sebou.

Další nedílnou součástí kanadské tolerance je „political correctness“ k menšinám a jiným utiskovaným skupinám včetně jejich náboženského vyznání. V zájmu zachování dobrých vztahů například kdosi vymyslel, že nekřesťané by neměli
být nuceni ani vyslovovat slovo Christmas, připomínající Ježíše Krista. Musíte si proto dávat pozor, abyste se někde nepodřekli a od půlky prosince kolegům, prodavačům a známým přáli jen veselé svátky, krásnou sezónu nebo výborné
zimní prázdniny. Přesto jsem měla většinou pocit, že tahle correctness, které se feministky, gayové a některé poněkud militantní skupiny denně dožadují v tisku a rozhlase, je záležitost spíše formální a běžný Kanaďan s ní nemá problém:
neurazí jej, pokud mu soused v únoru popřeje k čínskému novému roku, buddhistický pedagog nabídne účast na meditaci či muslimská spolužačka během ramadánu odmítne pozvání na narozeninovou party.

Nevyřešenou kapitolou je původní obyvatelstvo, kanadští indiáni, first nations nebo prostě aboriginals. Víme, jak Američané
v rámci svého „tavicího kotle“ zatočili se svými indiány – buďto je násilně zcivilizovali, nebo prostě vybili. Kanaďané šli jinou
cestou, usnesli se před časem, že indiáni tu byli první, a proto mají větší práva než ostatní občané. Vykládám si to tak, že pro nedostatek jiných kulturních památek vláda přisoudila tuto roli indiánům: žili tu před námi tisíce let, a tak si dnes zaslouží zvláštní pozornost! Až potud by to celkem nevadilo, problém nastává v praktických otázkách: obrovské peníze
z pronájmu pozemků, dotací a sociálních dávek tak putují do kapes kmenových náčelníků, kteří brázdí dálnice v nejlepších
autech, zatímco indiánské osady pak vypadají jako nejchudší romské vesnice, kde není kromě alkoholu a drog žádná životní náplň.

Premiér Pierre Trudeau, otec multikulturalismu, je dnes, kdy přebujelá kanadská mnohobarevnost začíná lekat samotné Kanaďany, spornou osobou. Jedni jej chválí za otevřenost a odvahu, druzí mu vyčítají politickou krátkozrakost. Na pultech knihkupectví můžete najít útlou knížku, která se jmenuje „Co udělal Trudeau pro Kanadu dobrého?“ Zaujati lákavým titulem ji otevřete, abyste pak listovali jen prázdnými stránkami…

Potíže s identitou

V roce 2004 se kanadská televize CBC, samozřejmě inspirována matičkou BBC, rozhodla najít svého největšího Kanaďana. Vzhledem k tomu, že za mořem se zatím neobjevily žádné zmínky o Járovi Cimrmanovi, přistoupili místní k výběru spíše seriózně. Mezi nejúspěšnější desítku se tak dostal premiér a pastor Tommy Douglas, student a aktivista Terry Fox, výše zmíněný premiér Pierre Trudeau, vědec David Suzuki, skotský vynálezce Alexandr Graham Bell (který ovšem žil v Kanadě jen jeden rok) a hokejista Wayne Gretzky. Možná si organizátoři slibovali nějakou větší celospolečenskou diskusi na téma národní
identity, která se nakonec nerozvinula; možná chtěli jen zabavit diváky. Každopádně drtivá většina laureátů na „nejlepšího Kanaďana” má předky v Evropě, což hrubě neodpovídá dnešnímu rozvrstvení kanadského obyvatelstva; přistěhovalce z
Asie či Jižní Ameriky celá akce očividně vůbec neoslovila. Šla jsem přímo ke zdroji a kladla svým spolustudentům otázku: „Co je to býti Kanaďanem?“ Nejčastěji zaznívala odpověď: „Nebýt Američanem.“ Spojené státy americké jsou největší kanadskou noční můrou – pokud jde o konzumní životní styl (který ovšem Kanada, možná aniž to ví, téměř zcela převzala) až po jisté pocity nadřazenosti a výjimečnosti (u takových velmocí celkem pochopitelné a oprávněné).

Vztahy mezi oběma zeměmi byly až donedávna celkem korektní, leč hrozba světového terorismu, která Amerikou dnes hýbe, učinila z multikulturní Kanady nebezpečí číslo jedna. Ani ne tak politické, jako spíše kulturní a náboženské. Hranice, donedávna pouze symbolické, se pro severní sousedy stávají natolik nepropustnými, že někdy mají Kanaďané s jejich překročením problém. Obě země se však liší především zahraniční politikou. Kanada si velmi zakládá na svých peacekeepers, mírových operacích, nicméně ani ty se neobejdou bez paradoxů. Můj známý Čechokanaďan, příslušník kanadských mírových sil, byl během náletů NATO v Bosně roku 1995 Srby zatčen a držen jako živý štít kdesi u muničního skladu. Později se ukázalo, že jej zajal další Kanaďan, který se tehdy – zřejmě kvůli bosenskému původu svých rodičů – přidal k bosenským Srbům. Byl z toho samozřejmě velký poprask. Nicméně příhoda dokazuje, že otázka osobní i „národní“ identity Kanady je stále ještě velmi živá a neuzavřená

Co si odnést z Kanady

V Kanadě mě hned na první pohled zaujala téměř neomezená tolerance ke všemu odlišnému. Jako nově příchozímu mi to bylo
příjemné: nerozumíte jazyku, pravidlům společenského styku, zadání školního úkolu? Nosíte účes připomínající roští? Nechce se vám ráno převlékat z pyžama? Nevadí, mávnou místní rukou, každý jsme nějaký! Nechcete pracovat? Tak prostě nepracujte. Pokud se uživíte jinak, je to čistě vaše věc a není Kanaďana, který by se nad tím pozastavil. Ano, tahle proslulá americká tolerance a svoboda projevu je v Kanadě podle mého pozorování dovedena k dokonalosti. Na našince to působí jako pěst na oko a zprvu se jí dokonce lehce brání. Pak ale pochopí, že každý se zde snaží žít svůj vlastní život a nestresovat se tím, co si o něm myslí někdo jiný. Nikdy jsem tu neměla pocit, že bych byla hodnocena na základě vzhledu, vystupování či (ne)znalostí nebo odlišného životního stylu.

Na druhou stranu jsem bojovala s kanadskou přebujelou byrokracií. Není to anglická královna, není to kanadská guvernérka či premiér provincie, ale kanadský úředník, kdo tu skutečně vládne, jak praví jeden můj kamarád. Na úřadě se koneckonců rozhoduje o nejdůležitějších věcech bytí člověka. Už takovou roli nehraje, zda je to úřad imigrační, daňový, sociální či zdravotní. Často jsem tu přemýšlela nad uspořádáním naší postkomunistické společnosti a kroutila hlavou nad podivností tohoto nejzápadnějšího koutu světa. Dál na západ už přece nemohu, a přitom se tu setkávám s neuvěřitelnou byrokracií. Nejednou jsem slyšela, že záchranka odveze pacienta – a posadí jej na osm hodin do čekárny, protože je prý nedostatek lékařů. Pokud pacient neztrácí vědomí, musí čekat, a pěkně ve frontě. Tak zní pravidlo.

Na univerzitě jsem pobývala tři roky a coby studentku mne uchvátil zdejší knihovní systém. Ovšem, severoamerické vysoké školství je dávno proslulé svou dostupností téměř čehokoliv tištěného (zřejmě díky nezanedbatelnému školnému), ale co mne překvapilo ještě více, byly služby knihoven veřejných. Jednotlivé pobočky mi ochotně posílaly svazky přes půl města, vyhledávaly české filmy z šedesátých i devadesátých let a nechaly mě trávit příjemné dny v moderních a vybavených knihovnách. A to všechno s úsměvem.

Vancouver je svět v malém, takže jsem tu vlastně zažila všeho dosti – jak přemnožených úředníků, nelogických předpisů a pravidel, kulturních nedorozumění, tak nádherné přírody a milých lidských vztahů. Nakonec si odnáším dojmy smíšené a pestré, jako je Kanada sama, která se asi nedá popsat, vysvětlit či jinak zprostředkovat. Dá se jedině zažít. Přála bych to každému Evropanovi. Zvláště pak tomu, kterému není lhostejný osud Evropské unie, kde se podobně jako v Kanadě začínají setkávat příslušníci různých národů, etnik a náboženství. Zdá se mi, že to zatím máme jednodušší, protože evropské kultury se
od sebe zásadně neliší. Proč bychom se tedy časem neinspirovali někým, kdo uvěřil a vyzkoušel, že lidská pestrost je nejen možná, ale i obohacující?
(pro revue PROSTOR 73-74)

Eseje, fejetony, přednášky