Nežádoucí texty (2016)

Ivan Štern. Nekrolog za Radimem Vašinkou.

Čte autor.

Natočeno 2016. Premiéra 12. 8. 2016 (ČRo Plus, 18:10 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Štern, Ivan: Ivan Štern: Nežádoucí texty. In web ČRo Plus, srpen 2016 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Zemřel dlouholetý spolupracovník Českého rozhlasu 6 a autor cyklu Nežádoucí texty Radim Vašinka. Byl také dlouholetým alternativním divadelníkem a zakladatelem legendárního divadla Orfeus.

S Radimem Vašinkou, principálem divadla Orfeus, mě seznámila moje kamarádka Ljuba Fuchsová. Vládla třeskutá normalizace. Ljuba patřila mezi hvězdy souboru. Dotáhla mě na Vašinkovu inscenaci veršů básníka Oldřicha Wenzla „Rozházené kopretiny“. Vašinkův Orfeus hrál v agitačním středisku ve Švédské ulici, v Praze na Hřebenkách. Skutečnost, že režimem pronásledované divadlo působilo v agitačním středisku, byla přinejmenším pikantní, a vlastně pro tehdejší poměry příznačná. 

„Mně bude Radim chybět. Odešel s ním kus mého člověka. V neposlední řadě i podstatná část mého divadelního světa.“
Ivan Štern

Nevím pořádně proč, ale vzal jsem s sebou kamaráda Pavla Antonoviče. Asi abych se mezi divadelníky sám nebál. Nevím pořádně, co nás to oba posedlo, že během představení, které rozhodně mělo daleko do nějaké nevázané komedie, ač samo bylo vtipné, jsme se pokoušeli Vašinku na scéně rozesmát.

„Kdo byli ti dva blbci?“ ptal se po představení Vašinka Ljuby. „Jo, mladej Štern! Syn starýho Šterna?“ Mínil tím mého otce. Ten si Vašinky vážil a on si na oplátku vážil otce. Otázku ponechal zavěšenou ve vzduchu, bez odpovědi i bez komentáře.

Po nějakém čase jsem se s Vašinkou znovu setkal. Nabídnul jsem mu dramatizaci jedné z Brechtových Kalendářových povídek. Brechta jsem měl vůbec moc rád. Vašinka ale ještě víc. Nakonec díky němu, a hlavně díky jím zprostředkovaným překladům Brechta, přeloženým básníkem Ludvíkem Kunderou, Vašinkovým kamarádem a bratrem srovnatelně slavného spisovatele Milana, jsem Brechta měl ještě raději.

Hru jsme nastudovali. Sotva jsme ji nastudovali, bolševik, jak říkával Vašinka tehdejšímu režimu, nám komunistu Brechta zakázal. Blížily se volby do Národní fronty a hra byla plná touhy po svobodě a demokracii. Bolševik zastoupený dozorovou komisí se navíc obával, že se publikum – hra měla v sobě určitý vtip – bude smát v místech, kde by to bylo z bolševikova hlediska nepatřičné. Přesto nám velkoryse nabídl předpremiéru s publikem, na němž si osobně prověří, zda se diváci smějí tam, kde by se smát nanejvýš mohli. Vašinka komisi vypoklonkoval. Představení jsme hráli na černo.

Dneska, určitě v nebi, mu můj kamarád Pavel Antonovič vysvětluje, že tehdy večer ve Švédské ulici byl nejspíš v nepravý čas na nepravém místě a že on osobně takový blbec není a nebyl.

Mně bude Radim chybět. Odešel s ním kus mého člověka. V neposlední řadě i podstatná část mého divadelního světa.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)