O spisu Ludvíka Kundery O hudbě československého národa (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 4, 2016

Miloš Štědroň. Úvaha. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2016. Premiéra 5. 11. 2016 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Miloš Štědroň vypráví o spisu Ludvíka Kundery O hudbě československého národa. In web ČRo Brno, 4. 11. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Spis, který klavírista, hudební vědec, první rektor JAMU a také otec spisovatele Milana Kundery vydal v roce 1919 v Rusku, vychází v českém překladu. Píše se v něm také o Leoši Janáčkovi.

Jak vysvětluje hudební vědec a skladatel Miloš Štědroň, název spisu, původně vydaného v ruštině, ukazuje, že Ludvík Kundera akceptoval „čechoslováctví“, které se kterým přišel T. G. Masaryk.

Klavírista a hudební vědec Ludvík Kundera byl žákem a asistentem Leoše Janáčka. Studoval ale i v zahraničí, v Berlíně, a hovořil také německy a rusky. Byl poznamenán oběma kulturami, miloval například Beethovena. Působil jako tajemník Klubu moravských skladatelů, který vznikl po roce 1918 a který se snažil integrovat do tehdejšího avantgardního, evropsky orientovaného většího celku, který se jmenoval ISCM – International society of contemporary music.

Předmluva Milana Kundery

To, co je zajímavé na tomto tatínkově textu, není ani tak text sám, ale okolnosti, za nichž se zrodil. Bylo to za první světové války někde na ruském východě blízko bojiště. Vznikla tam tehdy malá armáda, složená z českých zajatců, takzvané české legie, odhodlané bít se proti Rakousku za českou samostatnost. Z malé části zajatců byl složen orchestr, nečekaný orchestr, který měl tehdy v různých ruských městech své zvědavé publikum, které o nějakých Češích nemohlo nic vědět. Tatínkův text to měl napravit. Nakreslit pro ně stručný portrét české hudby a spolu s ním i portrét jejího národa. Jsem dnes dojat, že se tu nečekaně setkávám s tatínkovými slovy, ale i s kusem české historie zapomenuté jako je ostatně odsouzeno k zapomnění všechno – i my.

„Později měl jediného syna Milana, světoznámého spisovatele žijícího v Paříži, rovněž velice múzického a hudebně vzdělaného,“ vysvětluje Miloš Štědroň. „Pomýšlel na kompoziční dráhu, ale stejně tak dobře maloval a v podstatě byl podobně vybaven jako Pasternak. Ten také mohl komponovat, byl Skrjabinův žák, mohl malovat a mohl psát, což dělal – a navíc ještě překládal.“

Otec Milana Kundery, Ludvík, spadl jako mladý člověk do víru války a musel narukovat, dostal se do legií – vypráví Miloš Štědroň. Ludvík Kundera působil ve Sverdlovsku, kde bylo malé vydavatelství, které vydávalo noty a knihy.

A jak jsme se o tom všem dověděli? Profesor Štědroň ještě v sedmdesátých letech spolu s historikem Josefem Válkou navštěvoval paní Kunderovou. Rodinu Kunderovu od dětství dobře znal, protože jeho strýc byl velkým přítelem Ludvíka Kundery. Miloš Štědroň znal už jako mladíka samozřejmě i Milana Kunderu, později asistenta FAMU, který dojížděl domů do Brna.

V Kunderově vile na Purkyňově 6 se Štědroň občas objevoval, protože při dokončování diplomové práce docházel za Ludvíkem Kunderou, který mu dal k dispozici množství potřebných materiálů.

„V duchu této tradice jsme navštěvovali paní Kunderovou, která žila sama, protože Ludvík Kundera už byl mrtev. Byla osamělá, měla jenom pejska. Navíc Milan byl už tehdy v emigraci,“ vzpomíná Miloš Štědroň.

„Vždycky nám říkala: Vezměte si, chlapci, něco na památku. Mně bylo hloupé odnášet knihovnu, tak jsem si vždycky vzal, abych neurazil, nějakou maličkost. Jednou jsem si odnesl státní hymnu Kde domov můj, kterou Kundera v Jekatěrinburgu upravil pro dechovku… A později jsem si vzal zajímavý spisek O hudbě československého národa.“ Byl to popularizační spis, který nečítá ani čtyřicet stran a který byl zřejmě adresován Rusům. Snaží se vysvětlit, jak dalece jsou Češi hudební a že hudba jim za Rakouska-Uherska nahrazovala politiku.

Přibližně před deseti lety pojal profesor Štědroň myšlenku, že tento zajímavý spis by se mohl zpracovat jako bakalářská práce. Pro tento záměr získal studenta, který byl také rusista, Jiřího Bernkopfa. V současné době studuje doktorský program a učí na Biskupském gymnáziu v Brně. „Mezitím byl v Rusku na stáži a dokonce se tam stihl oženit,“ podotýká Miloš Štědroň. „Přeložil to, okomentoval a teď je to nachystáno k vydání.“ Publikace se ujalo tišnovské nakladatelství Sursum.

„Co mě na tom nejvíc překvapilo, je jeho vztah k Janáčkovi,“ glosuje Kunderův spis Štědroň. „Na první místo dal teoretika, a pak teprve skladatele. A říká: …který celý svůj život zasvětil snům o posvátném umění. O takovém umění, které je nemateriální, nevydělává, je v tomto ohledu čisté. Kundera říká, že v mnoha směrech není možné s Janáčkem souhlasit, že jsou věci, které jsou nepřijatelné. To by mu Janáček dal, kdyby to četl! Naštěstí to nečetl.“

Ludvík Kundera podle Štědroně velmi dobře charakterizoval Janáčka, když o něm napsal: „Zvukový asketa, který se snaží realizovat svoje nápady tím nejjednodušším možným způsobem. Ale pod maskou tohoto asketismu je to duše hluboká, bezprostředně něžná a ve své podstatě hluboce lidová.“

Eseje, fejetony, přednášky