Kutilská rada Vlasty Buriana – Jak vyrobit anténu (1938)

Přidal: Premek |

Březen 6, 2017

Vlasta Burian. Veselá přednáška.

Natočeno 1938. K poslechu zde.

Lit.: Ježek, Michal: Co v Bohémě nebylo: Vlasta Burian miloval rozhlas, a ten mu rozpůlil život. In web ČRo 2 Praha, 2. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Legendární filmové role z dob první republiky, pak pronacistický skeč v rozhlase, a po válce… odumírající talent. Jako by skeč Hvězdy nad Baltimore rozpůlil život krále komiků na mezi slávu a pád. Byl kardinální, i když Burian u rozhlasového mikrofonu vytvořil mnohem víc.

Když začal vysílat prapředek Českého rozhlasu, Radiožurnál, netrvalo dlouho, a rozjíždělo se vysílání pro děti. „Vážená posluchačata,“ jak Burian s oblibou říkal, si oblíbila hlavně besídky. Komik v nich účinkoval od listopadu 1926 spolu s dětmi, a rozhlas je přenášel živě z Radiopaláce. Stejně jako populární kabaretní večery a „veselá matiné“, kde svůj kumšt předváděly i loutky Josefa Skupy.

„One man show“

Burianova třicátá léta u mikrofonu nám rozhlasový archiv připomíná řadou dochovaných přednášek, i když sám komik by spíše řekl „přednesů“. „Blum, blum…, blum, blum,“ paroduje v jednom z nich tradiční rozhlasovou znělku. „No tak abychom šli k věci. Možná, že tomu nebudete chtít věřit, ale musím vám prozradit, že dneska tady vysílám na černo,“ laškuje roku 1938 s posluchači, že ovšem musel promluvit z rádia o rádiu, protože je jeho velký fanda. Následuje výstup, který prozrazuje Burianovu (rozhlasovou) výjimečnost. Formát přednášky, v té době příkladně pronášené, přetváří po svém. Řekli bychom s trochu nadsázky v rozhlasovou „one man show“.

Nenajdete tam uměřeně pronášená moudra, žádný výchovný apel, ale zato svéhlavě vyjadřované emoce, kterými vykresluje i nadlehčuje lidské nátury. Najdete tam vtip, plnost života v hlase a bujarý smích. Zkrátka kvality, po kterých zřejmě lačnily i statisíce filmových a divadelních fanoušků. Ostatně fanoušci někdy nevěděli, jestli na Buriana spíš koukat, nebo ho spíš poslouchat. Stalo se třeba, že Radiojournal naplánoval Burianovu přednášku na osmou večer, kdy hrál komik naživo ve svém divadle. „A teďka lidi choděj k pokladně a ptaj se. Samozřejmě vo tom nevědí, že byla předtim (přednáška) namluvena na nějakej blatnerfon nebo jak se to jmenuje – čili pás zvukový…,“ uštědřuje rozhlasu laskavý pohlavek.

Rozhlasový slovníček Vlasty Buriana
anténa = vlnolapka
fading = ztratizvuk

Kutilská rada Vlasty Buriana – jak vyrobit anténu
„Kdybyste chtěli anténu, tak vám radim, abyste jednoduše natáhli přes pokoj řetízek vod hodinek. Je to jednoduché, a náramně decentní. Moje anténa je teď ohromně citlivá, mám ji velmi tenkou, ale krásně upravenou, po střeše plazivou.“

Mluvit do „luftu“

Ve skutečnosti si totiž mikrofon zamiloval. „Rádio mám ohromně rád, přes to, že se o lidech mluvících do radia říká, že mluví pořád jenom do „luftu“,“ přiznává s typickou (sebe)ironií, v týdeníku Radiojournal roku 1930. Fascinovala ho představa, že vypustí jediné slovo do éteru, a to je najednou všude: „šinu si to na vlnách do paláců i chaloupek, protáhnu se všude, třeba i klíčovou dírkou,“ dočteme se tamtéž. A tak nepřekvapí, že Burianův hlas šimral bránice posluchačů často, ať už „přednášel“, recitoval, zpíval nebo třeba vyprávěl pohádky, kvůli kterým byl „dětem do 16 let vstup k rozhlasu zapovězen“.

Komik ke sraženému národu

Jenže to nebylo jen veselé „buriantství“, které bylo možné slyšet z prvorepublikového éteru. O Burianovi se sice tradičně tvrdí, že byl člověkem apolitickým, rozhlas ale zná i jeho projev z 15. října 1938, kdy se pár dní po nacistickém záboru Sudet vyjadřuje jako člověk společensky uvědomělý a politicky prozíravý: „A vůbec, kamarádi, dokud nejsme bradou vzhůru, nic není ztraceno! Jedno si musíme uvědomit – náš život nebude nikdy pohádka. S tím musí každý z nás počítat a na to se musí připravit, že se musíme třikrát rychleji a čiperněji a s třikrát větším fortelem otáčet v evropské tlačenici,“ mluvil realisticky k národu, který se ještě nevzpamatoval z toho, že před několika dny jeho vojáci složili zbraně.

Slova, která nejde vrátit

A pak přišel osudný skeč. Psal se rok 1941, rozhlas byl v rukou nacistů, a ti ho dovedně využívali pro svoji protektorátní propagandu. Bylo evidentní, že budou excelentního herce verbovat i pro rádio: „Nutili ho, aby hrál v německých filmech,“ připomíná divadelní historik Vladimír Just. Burian se podvolil jedinkrát: „Byl jsem pozván, abych se dostavil do rozhlasu. Tam mi bylo uloženo pod pohrůžkou přečísti roli karikující Jana Masaryka,“ vypovídal v roce 1945 v rámci výslechu. Právě propagandistický skeč Hvězdy nad Baltimore, kde neburianovsky ledabyle ztvárnil svého přítele čs. ministra zahraničí, se stal důvodem pro jeho odsouzení, štvanici v médiích, finanční zruinování, dočasný zákaz umělecké činnosti a osobnostní i umělecké odcházení.

V rozhlasovém archivu ale zůstává Burian především jako skvělý komik, který se snažil dělat to, co mu bylo vlastní: rozdávat smysl pro humor a radost ze života těm, co poslouchají. Zůstává jím přesto, že se mu nakonec stalo osudné to, pro co rozhlasový mikrofon tolik respektoval: „Vypustíš nějaké slovo a chytej ho pak, Vlasto, po vlastech českých!“

Eseje, fejetony, přednášky