Milost pro nájemného vraha (2017)

Přidal: Premek |

Květen 12, 2017

Jindřich Šídlo. Glosa. Prezident hodlá své zemi říci, že pozemská spravedlnost neexistuje – pokud ji sám na poslední chvíli nezachrání.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 5. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h) v cyklu Názory a argumenty .

Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Milost pro nájemného vraha. In web ČRo Plus, 11. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak jsme se dozvěděli z twitterového účtu Jiřího Ovčáčka, první dáma Ivana Zemanová podnikla přátelskou oficiální návštěvu věznice v Rýnovicích, kde pohovořila s jedním z místních vězňů. Na konci schůzky se s ním vyfotila a věnovala mu knihu o Lánech.

Onen vězeň se jmenuje Jiří Kajínek a je to na doživotí odsouzený dvojnásobný vrah. Můžeme myslím směle konstatovat, že takovou návštěvou a fotografií se může pochlubit jen málokterý nájemný zabiják na světě.

Samozřejmě, že bychom mohli tuhle scénku vysvětlit jako klasický spin, snahu Hradu odvést pozornost od prezidentova dupání po Ústavě, ovšem proč to nevzít aspoň chvíli vážně. Protože ve svém důsledku je celá věc nesmírně vážná.

Prezident už před časem oznámil, že uvažuje o milosti pro Kajínka. Je to samozřejmě jeho plné právo, i když by bylo možné položit otázku, jak to jde dohromady s jeho někdejším předsevzetím, že bude milosti, které označoval za “zbytečně monarchistický prvek”, udělovat pouze “z humanitárních důvodů” v případě nevyléčitelně nemocných vězňů. Na fotkách s první dámou vypadá Jiří Kajínek poměrně zdravě. To ať si ale nakonec zdůvodní prezident.

Jeho předchůdci na rozdíl od Zemana milostmi nijak nešetřili, Václav Klaus jich udělil na dvě stě, Václav Havel dokonce dvakrát tolik a na konci své prezidentské dráhy dokonce prohlásil, že se o milostech prostě nediskutuje. A je taky pravda, že řada milostí udělená oběma pány vzbudila nemalá pozdvižení.

Ovšem Havel ani Klaus nikdy neomilostnili dvojnásobného nájemného vraha. Jsme na začátku nové epochy. Případ Jiřího Kajínka, ve své podstatě ne tak úplně neobvyklá událost divokého počátku 90. let, zcela opustil kategorii “běžné násilné kriminality” a stal se součástí českých legend a popkultury.

Uděluji milost dvojnásobnému nájemnému vrahovi

Poprvé někdy kolem roku 2000, kdy se jím po Kajínkově útěku z Mírova v televizi Nova zabývali novináři Janek Kroupa s Josefem Klímou a podruhé o deset let později díky příšernému a mimořádně úspěšnému filmu režiséra Petra Jákla.

Kdysi charismatický chlapák Jiří Kajínek není asi prvním zločincem, kterému se kdy dostalo takového statusu. Ovšem taky není důvod, aby kvůli jeho obnaženému zadku a nadšení, který vyvolal v části populace, prezident nahlas zvažoval použití svého “zbytečně monarchistického prvku”. Protože když se na tuhle věc podíváme očima práva, jen obtížně budeme hledat vysvětlení pro tak mimořádný krok.

Kajínkův případ patří mezi ty nejpečlivěji prověřené v celé české historii. Původní proces, který trval skoro čtyři roky, rozhodoval v Plzni soudce Pravoslav Polák, uznávaný v oboru za jednoho z nejkompetentnějších a nejpečlivějších trestních soudců v zemi. Rozsudek má 130 stran a celý spis přes 10 tisíc.

Kauzou se pak celkem sedmkrát zabývaly ještě Vrchní, Nejvyšší i Ústavní soud, jednu stížnost pro porušení zákona ještě coby ministr spravedlnosti podával dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který teď prezidenta v úvahách o milosti podporuje.

Kajínka za vraha označila jedna z jeho obětí, která útok přežila. Tak v čem je po 24 letech ještě problém? Vypadá to, že v jednom jediném. Prezident hodlá prostě své zemi říci, že nemá věřit celé justiční soustavě, kterou Kajínkův případ opakovaně prošel a že pozemská spravedlnost neexistuje – pokud ji sám na poslední chvíli nezachrání.

Představa, že žijeme v takové zemi, je příšerná a ještě o něco horší musí být pro prezidenta, který stojí v jejím čele. Prezident může udělat cokoliv, na co má právo. Jen by si měl zkusit předtím tu větu vyslovit: Uděluji milost dvojnásobnému nájemnému vrahovi.

Eseje, fejetony, přednášky