Kdysi dávno ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně… (2017)

Přidal: Premek |

Červen 28, 2017

Markéta Fiurášková. Fejeton. Facebook plný soukromých fotografií? To je mimo chápání starší generace. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra ??. 6. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Blažejovská, Alena: Kdysi dávno ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně… In web ČRo Brno, 19. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Studentka JAMU Markéta Fiurášková přemýšlí ve svém fejetonu o sdílení fotografií na Facebooku a o tom, jak to bylo za časů jejích rodičů. Poslechněte si audionahrávku.

Markéta Fiurášková patří mezi studenty 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Studenti tohoto oboru, založeného v roce 1991 Antonínem Přidalem, se na začátku studia seznamují mimo jiné s žánry rozhlasové publicistiky a kromě toho, že natáčejí ankety a rozhovory, prověřují své schopnosti při psaní glos, recenzí a fejetonů.

Už sám námět fejetonu nemusí přijít snadno – a studenti, ale i zkušenější tvůrci, zpětně žasnou, jak mohl například Eduard Bass psávat veršované fejetony či glosy, takzvané rozhlásky, do Lidových novin každý týden. A to opravdu se železnou pravidelností. Však také jeden z rozhlásků věnoval právě tomu, jak je obtížné dodržet tento rytmus a přijít každý týden s novým námětem.

A takto Markéta Fiurášková charakterizuje sama sebe: „Považuji se za sběratele. Vlastním sbírku knih, které mi líbily pouze podle obalu a nikdy jsem je nedočetla, historických map z antikvaritátu do kterých balím o Vánocích dárky nebo flakónů od voňavek. Mám ráda věci nepotřebné – nejlépe takové, které tají svůj účel. Co se zvířecí říše týče, největší strach mám z Hrabalky obecné (Priocnemis vulgaris), jinak ale trpím obrovskou láskou ke zvířatům a proto žádné nemám. Snažím se ostatním zatajit, že nejsem dobrodruh, jak si myslí, ale že mám ráda svůj stereotyp a své každodenní rituály. Ráda bych o sobě tvrdila, že nejsem pověrčivá, ale dobrou třetinu svého života jsem strávila hledáním dřeva, na které bych mohla zaklepat, a přesně vím, ke kterému znamení zvěrokruhu se to mé hodí nejvíc. Jako malá jsem si myslela, že jsem čarodějnice a umím ovládat počasí a když mě táta oslovil jako princeznu, den jsem s ním nemluvila.“

O svém vztahu k historkám a příběhům Markéta Fiurášková píše: „Patřím k lidem, co mají jen pár historek, které opakují neustále dokola. Mé nově získané přátele vždy nadchnou (to proto, že jsou osvědčené a herecky vypilované), ale mé staré přátele vybudí k pohrdavému smíchu, protože už moje historky nesčetněkrát slyšeli. Nemám jich mnoho, a tak se recyklace opakuje poměrně často. Ještě smutnější je ale fakt, že se většinou jedná o jakési rodinné dědictví… Příběhy, které jsem si přivlastnila a těžím z nich i přesto, že jsem se o jejich vznik nijak nezasloužila.“

A tak si i pro svůj fejeton vybrala jeden kouzelný příběh z rodinné historie. Snad se na nás autorčini rodiče nebudou zlobit, že jsme fejeton s Markétou natočili pro vysílání v rozhlasovém magazínu Zelný rynk a ještě jsme jej umístili na internet a na Facebook. Proč ta obava?

Studentka vysvětluje: „Oni si totiž svého soukromí hrozně váží. Moje máma stále nedokáže pochopit, že jsme já a další milióny lidí schopni sdílet fotografie z dovolené na svém profilu na Facebooku a nestačí nám, že je jednoduše pošleme pár nejbližším přátelům e-mailem.“ Ale i e-mail je pro autorčinu maminku čímsi cizím, neosobním a příliš veřejným, lituje, že si už lidé neposílají dopisy.

Není to ale příliš přísný odsudek? Vždyť i dříve existovaly „facebooky“, i když ne virtuální. Markéta Fiurášková vypráví: „Mamčina kamarádka byla fotografka a jednou ji poprosila, jestli jí nemůže udělat několik portrétů, kterými by vyzdobila výkladní skříň svého nově vzniklého studia. Máma souhlasila – neměla důvod odmítnout, vždyť byla zamlada vážně kočka a každá dívka sní o tom, že bude mít pár fotografií od skutečného profesionála. A tak o několik dní později visely její portrétní fotografie velikosti A1 ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně.“

Kolem té výlohy chodilo denně mnoho lidí, včetně Markétina otce… Ale to už jsme napověděli až příliš. Co tyto fotografie ve výkladní skříni způsobily, to už si poslechněte v naší audionahrávce. Fejeton vám přečte sama autorka.

Eseje, fejetony, přednášky