Co chtějí čeští komunisté? (2017)

Přidal: Premek |

Červenec 11, 2017

Jindřich Šídlo. Fejeton. Pokud se Andrej Babiš stane premiérem, bude to první předseda české vlády, který byl ještě v listopadu 1989 v KSČ a kterého si i přes to lidé vybrali, aby zemi řídil… Jindřich Šídlo si myslí, že by nás mělo víc zajímat, co si KSČM myslí o roce 2017 než o roce 1977.

Natočeno 2017. Premiéra 10. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Co chtějí čeští komunisté? In web ČRo Plus, 10. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začátek léta patří už tradičně českým komunistům. Jejich recept na veřejný zájem je vcelku prostý: stačí pronést něco neobvykle nehorázného kolem výročí vraždy Milady Horákové, jak to letos zvládl sám předseda Filip tvrzením, že oběť justičního zločinu chtěla stejně vstoupit do KSČ, takže domyšleno do konce, co asi tak čekala.

A pak už se hrne jedno pozvání do médií za druhým, kde se tato slova rozebírají tam a zpátky, řeší se 50. léta i normalizace, srovnává se doba „tehdy“ a „nyní“, novináři se snaží z komunistických politiků dostat přiznání, jestli se náhodou nestydí – a oni se překvapivě nestydí, protože „chyby se přece dějí ve všech režimech a dneska tu zase máme statisíce bezdomovců“.

Není to samozřejmě úplně zbytečná práce, protože Marta Semelová, učitelka, kterou byste nikdy nechtěli dostat na žádný předmět, nebo Josef Skála, místopředseda KSČM a zcela upřímný stalinista, aspoň nezištně připomínají, že primitivní antikomunismus není vůbec překonaný postoj. Koneckonců, proto si do rozhovorů zveme nejradši právě je, protože přesně víme, co nám řeknou.

Kličkování kolem Babiše

Ale přesto: nelze se zbavit dojmu, že by nás dnes už mohlo a mělo mnohem víc zajímat, co přesně si dnešní čeští komunisté myslí o roce 2017 než 1977. A co chtějí.

Životní dráhy Vojtěcha Filipa (na snímku) a Andreje Babiše jsou v mládí velmi podobné, píše Šídlo.

Protože doba šedivých obleků na senilních figurách někdejšího politbyra je sice definitivně pryč, o svých aktuálních názorech skrytých za vším tím nostalgickým ideologickým nánosem pro jejich „tradiční“ voliče toho stále víme dost málo. A komunisté to také vcelku umně tají. Všimněte si jen, jak umně kličkují, dostanou-li otázku na možnou budoucí spolupráci s Andrejem Babišem.

Což samozřejmě zní zdánlivě nesmyslně: jak by se mohli komunisté spřáhnout s člověkem, kterého by měli nenávidět jako máloco na světě? Miliardář a ještě k tomu jejich bývalý člen je přece tím nejpřirozenějším třídním nepřítelem.

Jenže tohle je přece jen složitější. Životní dráhy Vojtěcha Filipa a Andreje Babiše se sice liší – ale ne až tolik, a hlavně až po 35. roce věku. Do té doby jako bychom sledovali paralelní životopis spolužáků ročníku 1954/1955.

Oba už v mládí vstoupili do komunistické strany (Babiš o tři roky dřív, v roce 1980), oba pracovali v socialistickém „byznysu“ a oba se proto logicky setkali se Státní bezpečností. (A jak jim později oběma potvrdil soud, ani o tom nevěděli.) Jen po roce 1989 Filip ve straně zůstal a Andrej Babiš založil Agrofert.

Tahle generace dnes tvoří vlastně základní sestavu KSČM. Lidé mezi, řekněme, 50 a 65 lety, kteří do KSČ vstupovali na konci 70. a v 80. letech. Tohle nejsou žádní naivní revolucionáři a dělnické kádry. Tohle jsou někdejší mladí, na tehdejší poměry slušně vzdělaní cyničtí realisté, kteří nikdy neměli problém s nesvobodou, profízlovanou zemí nebo dokonce okupací – oni si přece uměli zařídit, aby se jich nic z toho netýkalo. A tyhle instinkty se nijak nezměnily.

KSČM v záloze

KSČM také dnes není žádná radikálně levicová strana, jak ji chtěli vidět třeba sociální demokraté, když s nimi v letech 2006, 2010 i 2013 plánovali – nakonec marně – menšinovou vládu, které by komunisté schvalovali za nějaké ty drobné vyšší dávky a daně.

Protože teď se píše rok 2017 a situace je jiná. Komunisté jsou nacionálně-konzervativní partaj, která má poprvé po letech ostrakizace a pohrdání opravdu šanci prosadit některé své cíle. A to už nejsou jen vyšší důchody, ale nezakryté omezení liberální demokracie, která se tu s očekávatelnými těžkostmi etablovala po roce 1989 a kterou nesnášejí úplně stejně jako Andrej Babiš.

Proto jsou komunisté připraveni stát se součástí oné „nové většiny“, kam patří prezident Zeman, Andrej Babiš, ale taky Tomio Okamura nebo i část ČSSD. S různými akcenty tu najdeme zásadní změnu zahraničně-politické orientace země, apetit na zkrocení médií, zvlášť těch veřejnoprávních, s sebou se pochopitelně svezou i mnohé neziskové organizace, onen nový módní postkomunistický terč nenávisti.

Pokud se Andrej Babiš stane po volbách premiérem, bude to první předseda české vlády po roce 1989, který byl ještě v listopadu členem KSČ, a lidé si ho sami přesto vybrali, aby řídil zemi. (Pánové Tošovský, Fischer i Rusnok přece jen předsedali „pouze“ dočasným vládám v časech krize.)

Samozřejmě, že nakonec může sestavit i koalici s jednou či více demokratickými stranami, které dnes tvrdí, že to nikdy neudělají. Ale komunisté, dnes třetí nejsilnější strana sněmovny, jsou už připraveni v záloze. Na tuhle chvíli čekali skoro třicet let. Koho by to tenkrát napadlo.

Eseje, fejetony, přednášky