Kde tesaři české ústavy nechali díru (2017)

Přidal: Premek |

Listopad 3, 2017

Josef Mlejnek jr. Komentář. Možná se dočkáme jiných snah o změnu ústavy, patrně docela nebezpečných. Například rušení Senátu…

Natočeno 2017. Premiéra 2. 11. 2017 v rámci cyklu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h). K poslechu zde.

Lit.: anonym: Josef Mlejnek jr.: Kde tesaři české ústavy nechali díru. In web ČRo Plus, 2. 11. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Říká se, že ďábel vězí v detailech. Ano, a na současné politické situaci je to pěkně vidět. Ten detail se skrývá v ústavě a má podobu díry. Absence.

Nepřítomnosti jedné věty: „Vláda se ujímá úřadu až poté, kdy jí Poslanecká sněmovna vyslovila důvěru.“ Právě toto strohé konstatování v ústavě chybí, a kdyby nechybělo, ušetřili bychom si plno problémů. Onu chybějící část jsem zformuloval nahrubo, cizelaci rád přenechám ústavním právníkům, ale jde mi o popis principu, který by samozřejmě šlo vyjádřit i nějak jinak.

Kdyby ho česká ústava obsahovala, tak nebude možné vládnutí bez důvěry typu kabinetu Jiřího Rusnoka, nevznikaly by tahanice, teoretické i praktické, o to, že když ústava nestanoví žádnou lhůtu, může prezident své konání odkládat skoro do nekonečna neboli klidně do konce volebního období dané sněmovny.

Miroslav Kalousek by po letošních volbách nemusel, byť marně, bubnovat, aby sněmovna nezvolila svého předsedu. K čemuž ho vedla skutečnost, že bez zvolení předsedy nelze ustavující schůzi sněmovny ukončit, přičemž stará vláda dle ústavy podává demisi až po konci první schůze, a do té doby tudíž nemůže být žádná nová jmenována.

Nebezpečné změny ústavy

Pes je totiž zakopán právě v tom, že se vláda ujímá úřadu, reálných pravomocí, již po svém jmenování prezidentem, nikoliv až poté, když získá ve sněmovně důvěru. A dlouhodobé vládnutí kabinetu bez důvěry je každopádně něčím proti duchu parlamentního režimu. Výše uvedená formulace by přitom nezaváděla žádné bezvládí, neboť by do doby, než by nová vláda získala důvěru, vládla vláda stará, v demisi. A důvěra od staré sněmovny, tedy tak trochu ze záhrobí, je pořád lepší než žádná.

Popsaný nedostatek ale tvůrcům ústavy těžko vyčítat. Byli asi příliš optimističtí, chovali příliš velkou důvěru řekněme ve státnické mravy budoucích českých politických reprezentací. V ústavě se výslovně uvádí, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, že do určité lhůty musí před sněmovnu předstoupit s žádostí o důvěru, že ji lze vyslovením nedůvěry obrazně řečeno svrhnout z trůnu.

Dlouhodobější úřadování vlády bez důvěry je tudíž v příkrém rozporu s duchem ústavy, s její základní logikou. Bohužel, zároveň lze něco takového realizovat, aniž se formálně ústava poruší.

Když už tedy upadlá politická kultura nepomáhá a v politických plánech různých aktérů se možná běžně kalkuluje i s variantou dlouhodobého vládnutí bez důvěry, bylo by nanejvýš vhodné text ústavy inovovat. A namísto krkolomného stanovování nějakých lhůt, kupříkladu dokdy musí prezident přistoupit ke druhému pokusu, je-li ten první neúspěšný neboli bez důvěry sněmovny, se jako nejjednodušší i nejúčinnější řešení jeví to zde naznačené.

Tedy výslovné podmínění účinnosti reálných pravomocí vlády získáním důvěry ve sněmovně. Avšak namísto toho se možná dočkáme úplně jiných snah o změnu ústavy, patrně docela nebezpečných. Například rušení Senátu.

Eseje, fejetony, přednášky