Polsko-židovská debata hořkne (2018)

Přidal: Premek |

Únor 20, 2018

Jan Fingerland. Komentář. O víkendu v Mnichově vysvětlil polský premiér Morawiecki izraelskému novináři, že nelze mluvit o polských pachatelích, protože pachatelé přece byli různých národností, včetně židovské. Část polského veřejného mínění vychází z přesvědčení, že pozitivní úloha Poláků coby bojovníků proti nacismu nebo zachránců Židů není doceněna. Příchod nové národně-konzervativní garnitury k moci ovšem oživil bolestínskou verzi dějin, v níž se nepříjemné věci vracejí zpátky pod koberec.

Natočeno 2018. Premiéra 19. 2. 2018 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h).

Lit.: Fingerland, Jan: Jan Fingerland: Polsko-židovská debata hořkne. In web ČRo Plus, 19. 2. 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: I události, které jsou vzdálené tři čtvrtě století, mohou zapalovat emoce. Zejména pokud jsou spojeny s událostmi 2. světové války. Spor o podíl Poláků na vraždění Židů je učebnicovým příkladem.

Na počátku byl pokus současné polské vlády zákonem stanovit určitý výklad historických událostí, například zabránit používání obratu „polské tábory smrti“. Záměr zákona byl ve skutečnosti mnohem širší, totiž bojovat proti stereotypu Polska jako společnosti, která se nějak podílela na holokaustu.

Tato část polského veřejného mínění vychází z přesvědčení, že pozitivní úloha Poláků coby bojovníků proti nacismu nebo zachránců Židů není doceněna. A naopak že negativní stránky, jako je vraždění Židů jejich polskými sousedy, jsou nespravedlivě nadhodnocovány – zejména na Západě. Na vině je prý americký antipolonismus, německý pokus přesunout svou vinu na Poláky, snad i nevděk Židů za nezištnou polskou pomoc.

Šlápnutí vedle

Zákon vyvolal v Evropě, v Americe i Izraeli velmi negativní ohlas, podle kritiků se polská národně orientovaná vláda snaží přepsat dějiny a kriminalizovat nevítaná fakta. Řadě odpůrců zákona se zdálo, že zločinů spáchaných Poláky na Židech se stalo příliš mnoho na to, aby bylo možné věc jen tak přejít.

Pokud měl tedy zákon vylepšit polský obraz v zahraničí, nebyl příliš úspěšný. Na první negativní ohlasy politici reagovali nikoli snahou o dialog, ale urychleným protlačením zákona. A zároveň se někteří představitelé do věci ještě více zaplétali. K perlám patřil výrok Andrzeje Zybertowicze, poradce prezidenta Dudy, o tom, že Židé útočí na Poláky, protože nezpracovali svůj stud za nedostatečný odpor proti nacistům.

Když už se zdálo, že bouře konečně utichá, vysvětlil o víkendu v Mnichově polský premiér Morawiecki izraelskému novináři, že nelze mluvit o polských pachatelích, protože pachatelé přece byli různých národností, včetně židovské.

Morawiecki tím ještě více rozšlapal příslovečné lejno. Jeho výrok bylo možné chápat tak, že také Židé se běžně podíleli na likvidaci Židů – což připomíná již zavedený jedovatý trik o údajném Hitlerově židovství, takže si vlastně Židé mohou za své vyhlazování sami.

Morawieckého slova lze také chápat jako přirovnání aktivní a dobrovolné účasti tisíců Poláků na tehdejším takzvaném „honu na Židy“ se snahou některých z pronásledovaných Židů si kolaborací s nacisty zachránit život. Tím se ovšem smazává dost podstatný rozdíl. Ani ti z Židů, kteří nějak kolaborovali, si svou situaci nevybrali, zatímco jejich polští sousedé svou roli honáků obvykle ano.

Cesta zpátky

Fenomén židovské kolaborace je dávno odborně zpracován, z velké části právě izraelskými historiky. Někteří z kolaborantů byli dokonce po válce v Izraeli souzeni. Ani v tomto ohledu tedy není srovnání na místě, protože fenomén polské kolaborace při zabíjení, udávání nebo vydírání Židů se otevírá teprve v posledním desetiletí.

Věc je ovšem absurdní i proto, že tato citlivá témata nikdo do Polska nedováží, z velké části je otevírají sami polští historici a část polské veřejnosti je připravena akceptovat, že národní minulost není vždy jen hrdinská. Příchod nové národně-konzervativní garnitury k moci ovšem oživil bolestínskou verzi dějin, v níž se nepříjemné věci vracejí zpátky pod koberec.

Bouře, která se v této souvislosti rozpoutala i v samotné polské společnosti, k tomu možná bohužel také přispěje. V tomto smyslu tedy Právo a spravedlnost vítězí – tedy strana Právo a spravedlnost, nikoli hodnoty zmíněné v jejím názvu.

Eseje, fejetony, přednášky