Velikonoce svědčí o tom nejhorším z lidského charakteru (2018)

Kalendář je plný významných dní. Většinou si jich ani nevšimneme, je jich prostě moc. Skutečně významných svátků, kolem kterých se točí tradice naší kultury, je však jen pár a překvapivě mají ve svém názvu noc. Asi už tušíte, že mám na mysli Vánoce a Velikonoce. Proč sem ale takhle zjara tahám Vánoce, řeknete si. Jenže oba svátky mají společného víc, než by se na první pohled zdálo. A není to jen životem, který o Vánocích začíná narozením v chlévě a končí o Velikonocích na kříži. Jsou si navzájem zrcadlem, nebo možná spíš negativem.

Vánoční příběh mi býval dlouho bližší. Už dobou, do které je zasazen, kdy tma dosahuje vrcholu vlády, ale zároveň ji ztrácí. Oproti tomu Velikonoce trochu neukotveně plavou v čase podle toho, jak se zrovna urodí první jarní úplněk. Mohou být na sněhu i na pampeliškách.

Vánoce jsou také srozumitelnější a plné radosti. Až na krále Heroda jsou tam na sebe vlastně všichni hodní. Začíná se nový život se všemi nadějemi a možnostmi. Anděl přivede pastýře, hvězda mudrce s jejich dary a lidová tradice dodá do kostelních i domácích Betlémů ještě různé děti, tetku s husou, ševce s botami, venkovského kantora, vesnické muzikanty, ale taky třeba škodováky, jak to můžete vidět v Plzni u Redemptoristů.

Vánoce jsou však bezbranné proti zneužití. Radostné dojetí se snadno zvrhne v kýč, dary chudobnému pacholátku se staly záminkou pro nákupní orgie. To Velikonoce jsou v tomto směru dost imunní. Důvodů pro radostné dojetí je v nich pramálo, domácí Golgotku si asi staví málokdo a zmučená tvář všemi opuštěného Krista také není zrovna komerčně využitelná. Velikonoční příběh tak zůstává většinou uzavřen za zdmi kostelů. A to je škoda, protože obsahuje mnoho zajímavého poučení. Zatímco Vánoce vydávají svědectví o tom lepším až nejlepším v člověku, Velikonoce vytahují na světlo boží to horší až nejhorší. A začíná to už v původním židovském příběhu o vyvedení Izraelců z Egypta. Dokud Mojžíš koná viditelné zázraky, všichni jsou nadšeni. Ale jak dojde na trmácení po poušti, najednou si všichni vzpomenou, že jim v tom otroctví vlastně nebylo tak zle. Měli co do hrnce a jinak se nemuseli celkem o nic starat. Teď sice mají svobodu, ale zase co si neudělají, to nemají.

A evangelia pokračují v tomto duchu dále. Každý jistě zná zrádného Jidáše a pokryteckého Piláta, který dobře ví, že Kristus nic neudělal, ale nechá si to v zájmu své kariéry a pohodlí pro sebe a justiční vraždě nezabrání. Ale zcela aktuálních motivů je v tomto dva tisíce let starém příběhů povícero. Jsou tu ctihodní farizeové, kteří lpí na liteře zákona tak pevně, že jim uniká jeho duch. Je tu lid Jeruzaléma, který nejprve Ježíšovi provolává slávu, ale nechá se snadno zmáknout a o pár dní později ho v pěkném příkladu přímé demokracie pošle na smrt. K propuštění si radši vyžádá Barabáše, který je možná rebel, ale možná taky jenom vrah.

A jsou zde také Ježíšovi učedníci, nejbližší přátelé, kteří s ním hodně prožili, kteří s ním však ani nedokážou bdít, když je o to v těžkých hodinách poslední noci žádá, a kteří po jeho smrti zapomenou na vše, co jim říkal, a rozprchnou se malověrně na všechny strany. A mezi nimi Petr, který vede prázdné silácké řeči, ale když dojde na věc, tak on nic, on muzikant. A je zde také státní moc, chladná, nezúčastněná, brutální a bez svědomí, která slepě vykonává příkazy nadřízených a necítí se za to odpovědná. Když se v tomto panoptiku lidských slabostí přeci jen objeví pár lidí, kteří osvědčí věrnost, víru či jen obyčejný soucit, je to tak překvapivé, že to vede různé autory ke spekulacím, jak to vlastně ta Máří Magdaléna s Ježíšem měla, nebo jaké motivy asi vedly Josefa z Arimatie, aby tak nezištně poskytl hrob, do nějž pak byl Kristus uložen. V tom příběhu je taková nouze o klaďase, že se hodí i lotr na vedlejším kříži, který osvědčil aspoň trochu pokory.

Když se nad tím tak člověk zamyslí, možná je nakonec pohled na sochy ztrápeného Ježíše svým způsobem snesitelnější. Lze s ním mít soucit, lze se hněvat na jeho vrahy, lze se postavit jakoby mimo ten příběh. Pohled do zrcadla odrážejícího temné hlubiny lidské duše je těžší vystát, neboť se nás osobně týká. Nikdo si nemůže být zcela jist, jak by v podobné situaci obstál. Je však dobré se tomu pohledu nevyhýbat, protože poznání vlastní slabosti nás může kupodivu posílit.