Ranní úvaha Vladimíra Justa – O promiskuitě slov (2018)

Úvahu o čtyři století později rozšíří Umberto Eco v rozsáhlý román o jménu a růži.

Při sledování některých internetových serverů, které se už v názvu „růžově“ přizdobují krycí, například parlamentní barvou, mě napadá jedna parafráze.

Co do jména? Vždy co žumpou zveme, jinak nazváno, smrdělo by stejně. Ano, správně jste uhodli, zase jednou tu bude řeč o páchnoucích hoaxech a fejcích. (Fake skloňuju podle vzoru bejk).

Před pár dny se podařil na tomto hnojném poli jednomu nejmenovanému politikovi z jedné nejmenované platformy v nejmenovaných Listech úplný majstrštyk. Už do titulku totiž nacpal hned dvě hrubé nepravdy. A nepravda, jak tvrdí výzkumy, šíří se mediální krajinou až desetkrát rychleji než pravda. Ta totiž tolik „neprodává“.

Je z definice složitější, těžkopádnější, má prachmizernou tržní hodnotu. (Proto čím víc chce médium vydělat a čím častěji politik být volen, tím víc se oba musí pravdě pokud možno vyhýbat: rozdíl mezi rychlostí nepravdy a pravdy je stejný jako rozdíl mezi elegantní kánoí a pomalým vorem).

Ale vraťme se k našemu příkladu. Náš mluvčí nadepsal svůj projev převratným objevem: Karel Čapek vymyslel slovo robot, Václav Havel humanitární bombardování. I s vědomím, že pomalá, leč stabilní pravda nebude mít proti aerodynamické lži šanci, pusťme se do vyvracení obou nesmyslů.

Tak předně: slovo „robot“ nevymyslel Karel Čapek, ale jeho bratr Josef. A jak je to s těmi humanitárními bombami? Tady se neobejdeme bez historického kontextu jara 1999. Na území bývalé Jugoslávie probíhá humanitární katastrofa. Desítky tisíc kosovských civilistů, žen a dětí prchají před etnickými čistkami, před dnes už prokázanými a mezinárodními tribunály ztrestanými masakry (dodejme pro pořádek, že v téže válce je prováděli nejen Srbové, ale i Chorvaté a kosovští Albánci).

A tehdy, poté co selžou všechny snahy o zastavení čistek, o diplomatické řešení na půdě OSN, a co srbský vůdce odmítne podepsat mírovou dohodu z mezinárodní konference ve francouzském Rambouillet, se Severoatlantická aliance konečně odhodlá k akci, k leteckým úderům na srbské pozice. A podobně jako jiní evropští lídři i Havel mluví o tom, že násilí, jež má zastavit agresi, může být pouze krajní, dočasné řešení a nikoli program, protože každé násilí, i to obranné, zůstává samozřejmě násilím. Ať v německých Drážďanech nebo v bosenském Sarajevu.

Havel upozorňuje, že podobné akce NATO bývají podezírány ze zištných úmyslů (ropa), že však tato akce má jediný cíl: zastavit humanitární katastrofu. Agenturu Reuters, odkud vzešel i inkriminovaný článek ve francouzském Le Mondu, právě na odlišnost příčin upozornil: „…nálety a bomby nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha [povaha těchto zájmů] je výlučně humanitární. To, co je ve hře, jsou principy, lidská práva.“ V podstatě totéž, jen pregnantněji a bez cizího zprostředkovatele, pronesl Havel osobně na veřejnosti i 25. března a  4. června 1999.

Pro ty, kdo budou i nadále papouškovat krátké spojení o humanitárních bombách, mám jedno doporučení. Protože tento jazykový i významový patvar, od něhož se sám Havel vzápětí rozhodně distancoval, nikdy z jeho úst nevyšel, doporučuji jim si jeho texty nejdřív prostudovat. Teprve pak uvidí, že i zde je pravda daleko složitější, než efektní, ale záměrně zavádějící zkratka.