Ranní úvaha Vladimíra Justa – Válka slov (2018)

A říkám to najust pražským zimomřivům a zimomřivkám, žehrajícím na skandální fakt, že ačkoliv je zima, kupodivu mrzne. V jiných letech titíž zase bzuněli, že uprostřed zimy bylo léto, že vylétly zmatené mouchy, tu a tam se probral ze spánku ideově zcela dezorientovaný čmelák.

Teď je na Šumavě modré, arktickým mrazem sežehnuté nebe a pod ním vzduch ostrý jako rampouch, rozpouštějící se při vdechu jako kostka ledu ve skotské. A nahoře na pláních jako dort nachystané moře sněhu a bílých stop, pro mne teď kolejí do nirvány. Na parkovišti šrumec, ale ujdu pár metrů, a jsem v lese sám. Říkám záměrně ujdu, protože nepoužívám běžky ale chodky.

Mou zatím poslední nirvánou byl výlet z Borových Lad na Knížecí Pláně, dříve Fürstenhut. Chtěl jsem znovu vidět magický pahorek se vztyčeným křížem, schwarzenberským heraldickým znakem a hřbitovem, pietně obnoveným hned po Listopadu bývalými obyvateli se solidární českou účastí.

Ano, nebyly tehdy jenom tunely, oposmlouvy, falešní sponzoři, Bamberky, Olova či jak se všechny ty skandály pánů Klause a Zemana jmenovaly; Knížecí Pláně jsou důkaz, že se děly v divokých devadesátkách i akce bohulibé). Zaniklá osada na samých hranicích s Bavorskem, zmiňovaná už v r. 1792, měla před sto lety 70 čísel, dvě hospody, faru, školu, poštu a 534 německy mluvících obyvatel, našich bývalých spoluobčanů.

Dřívější tabulku, nabádající návštěvníky hřbitova ke klidu výslovným zákazem: „vodění psů a zapřádání politických sporů, zakázáno“, tuhle srandovní výzvu ke klidu jsem u hřbitova už nenašel.

Povážlivější je však to, že i na tak odlehlém místě pokračuje válka slov. Z česky i německy psané historie místa nějaká korektní ruka – německá to hádám, nebyla – vygumovala dřívější klíčový údaj, že totiž r. 1956 byl zdejší novogotický kostel naší chrabrou armádou vyhozen do povětří.  A na desce u někdejšího průčelí chrámu čtu u poválečných let tento údaj: 1945 Vertreibung / Vyhnání. To české slovo „vyhnání“ čísi vlastenecká ruka vytrvale vyškrabává, netušíc asi, že to byl český politik, kdo je po válce ve svých výzvách k národu poprvé zavedl.

A na jiném konci pietního místa zase jiná ruka – tentokrát hádám asi ne naše – maže z českého textu slovo odsun. S obdivuhodnou dialektikou zakončila kdysi konflikt slov jiná cedule: 1945 – Vyhnání do Odsunu. Bohužel ani tuto ceduli jsem na kouzelném vrchu už nenašel. A tak se ptám, zda se tu někdejší  válka slov nemění v jakési novodobé gumování historie.