Proč nemohou populisté spolupracovat? (2018)

Že je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí. Naposledy nás o tom přesvědčoval bývalý prezident Václav Klaus. Podobě se vyjadřuje i současný český prezident Miloš Zeman.

Ve skutečnosti je populismus v politické teorii velmi dobře popsán už od doby, kdy se poprvé objevil na sklonku 19. století ve Spojených státech. Vyznačuje se kritikou prý zkorumpovaných nebo od lidu odtržených elit ve jménu lidu.

Reprezentace lidu se řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech, nikoliv jen jedné voličské skupiny. Což samozřejmě znamená, že populistická hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí společnosti.

Nestrukturovaný lid, na který se populisté odvolávají, a pro nějž prý pracují, je definován národními teritorii. I proto je většina moderních populistických hnutí nacionalistická, protievropská či antiglobalistická. Nadnárodní struktury a jevy, jako je globalizace,  jsou velmi často populisty považovány za hlavní viníky potíží, kterým jejich „lid“ čelí.

Soutěž různých nacionalismů

Z tohoto krátkého popisu populismu vyplývá, že různá populistická hnutí mohou jen těžko trvale spolupracovat, což je pravda jak v  národním rámci, tak nadnárodně. Pokud jde o národní rámec, konkurující si populisté už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid, samozřejmě s výjimkou elit.

Na nadnárodní úrovni se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné.

Již zmíněný Václav Klaus kupříkladu vyzdvihuje Alternativu pro Německo nebo maďarský Fidesz kvůli jejich protievropské rétorice a útokům na liberálně demokratický establishment, přičemž ignoruje skutečnost, že obě tyto politické síly kritizují z nacionalistických pozic poválečné vysídlení Němců a Maďarů z Československa, jehož je Klaus obhájcem. Pokud by se Alternativa pro Německo kdy dostala  moci, docela jistě by nastolila otázku revize Benešových dekretů.

Podobné dilema nyní  řeší lídr populistického hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ten se zúčastnil již několika setkání evropských nacionalisticko-populistických stran, jimž opakovaně vyjadřuje svoje sympatie. Jedním z nich je i lídr italského hnutí Liga severu Matteo Salvini, který se stal v nové italské vládě, zformované jeho Ligou severu a hnutím Pět hvězd, ministrem vnitra.

Salvini začal po nástupu do funkce okamžitě požadovat nejen omezení migrace do Evropy, v čemž si s Okamurou jistě porozumí, ale trvá zároveň na důsledném přerozdělování migrantů, podle kvót, které by ulehčilo Itálii. Přerozdělování ale Okamura zásadně odmítá a postavil na tom část svého programu.

Jinými slovy: zájem italských populistů, je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté, ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii.

Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam, kde s to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné.

Evropa s tím má ostatně vlastní tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí.