Ranní úvaha Martina C. Putny – Básníci a biskup nácek (2018)

Nic víc než hra – i když ti, kteří věří na astrologii, tvrdí, že lidé narození stejného dne mají nutně něco společného. Já na ni nevěřím. Ale tuhle hru hraji rád.

Takže, máme 31. května a v českém kalendáři kulturních osobností narozených toho dne vidíme: 1818 Wáclav Wladiwoj Tomek – historik, žák a poté zdvořilý oponent Palackého (jiné prameny uvádějí datum 1. června, ale stejně hrejme dále). 1892 Bohuslav Reynek, básník a grafik, za života outsider, dnes ikona. 1936 Jiří Kuběna, rovněž básník, a k tomu památkář.

Pokud se podíváme i do kalendáře středoevropského, vyvstane nám roku 1773 Ludwig Tieck, ještě jednou básník a k tomu pohádkář, protagonista rané romantiky. Kdybychom hleděli do ještě širšího kontextu, dostali bychom do hry ještě Walta Whitmana a Světlanu Aleksijevič a kdoví koho, dost tedy, nechci další kartu do hry, hrejme s těmi, které máme!

Takže, mají něco společného Tomek a Reynek a Kuběna a Tieck? Když si v knihovně listuji jejich díly, něco mě napadá: němčina a Řím. Wé Wé Tomek nebyl žádný hardcore katolík – byl však historik konzervativní, zdůrazňující loajální patřičnost českých zemí k Rakousku a k Římu. To Reynek a Kuběna byli katolíci hardcoroví, a oba z němčiny překládali. Kuběna občas i psal německé básně.

Ludwig Tieck psal německy zcela samozřejmě, ale vůbec nebylo samozřejmé, že se zajímal o katolicismus a speciálně o Řím: byl rozený Berlíňan, Severoněmec, protestant. On to však byl, kdo spolu s přítelem Wackenroderem napsal lyrickou novelu Herzensergiessungen eines kunstliebenden Klosterbruders, „Srdeční výlevy jednoho uměnímilovného klášterníka“ – jedno z prvních evropských děl o tom, jak se z vnějšího setkání s Římem a s uměním stává i vnitřní setkání s katolickou církví. Líbezná knížečka, kdopak ji konečně přeloží do češtiny?

Jenže když spojení Střední Evropy, němčiny, katolicismu a Říma – nabízí se jméno ještě jednoho zrozence 31. května. Toho dne roku 1885 se ve Štýrském Hradci narodil pozdější biskup Alois Hudal. Alois Hudal také psal. Napsal knihu o tom, že nacionální socialismus vlastně vůbec není v rozporu s katolicismem. Alois Hudal byl totiž hnědý biskup. Biskup nácek.

Biskup, který působil právě v Římě, v německé koleji Santa Maria dell´Anima, a snažil se zde o to, aby se Vatikán přece nějak dohodl s nacistickým režimem. Biskup, který na sklonku války zorganizoval tajnou síť, která pomáhala nacistickým válečným zločincům unikat do Jižní Ameriky.

Biskup, díky kterému unikli spravedlnosti například Mengele a Eichmann – než ho po letech vypátrali Izraelci. Biskup, který tomuto počínání říkal „křesťanské milosrdenství“. Biskup, který se tvářil ukřivděně, když ho konečně sesadili z vedení německé římské koleje. Nic horšího se mu nestalo.

Pryč od hnusného příběhu hnědého biskupa Hudala k útěšným Reynkovým básním nebo Tieckovým pohádkám nebo Tomkovým Dějinám Prahy? Nene. Tohle je příběh, který bychom si měli připomínat. A nejen 31. května.