Donald a Kim – příliš krásné, než aby to byla pravda (2018)

Epochální schůzka ale pravděpodobně zůstane tím nejsilnějším momentem dlouholetého sporu o osud severokorejského jaderného programu a vůbec osudu poloostrova.
Jednání předcházely skoro zahanbující výměny názorů přes twitter nebo televizní obrazovky, aby se nakonec oba politici ostentativně spřátelili, jak to umí jen Trump.

Svého protějšku se během setkání opakovaně dotýkal, což mohlo působit až otcovsky. Takové vstřícnosti zůstal na předcházející schůzce G7 kanadský premiér Trudeau ušetřen, ačkoli s USA vede spor pouze o cla.

Každý pro sebe

Pro Trumpa bylo singapurské setkání přinejmenším dočasným úspěchem, protože mohl předvést svůj diplomatický um. Dokonce zatím za to vše ani nezaplatil moc velkou cenu. Nezávazně přislíbil pozastavit společná cvičení s jihokorejskou armádou; sankce prý odbourá, jen pokud KLDR začne odstraňovat svá jaderná zařízení.

Trumpova dosavadní vyjednávací metoda spočívala ve vytvoření dusna a poté získání ústupků, tak se to zřejmě naučil jako byznysmen při obchodních jednáních. Vidět to bylo i během předcházejícího jednání se zbytkem skupiny G7 o clech. Možná se ukáže, že i v případě íránského jaderného programu bylo stažení amerického podpisu součástí nátlaku na Teherán, aby souhlasil se zpřísněnou verzí.

Potíž dohody se Severokorejci je, že tu nejde o získání lepšího nebo horšího obchodu. Aby mělo toto jednání smysl, musí mít úplný úspěch. Pokud se ukáže, že Korea není ve věci jaderných zbraní ochotna udělat zásadní obrat, pak se už teď Trump předal, protože legitimizoval „rakeťáka“ Kim Čong-una bezprecedentním osobním setkáním.

Kimův horizont

Zde je tedy jádro otázky – co Kim chce a co je za to ochoten svým protějškům dát. Odpověď, která by se líbila Trumpovi, zní, že Kim narazil na americkou zeď, tedy na sankce a hrozbu vojenské operace – a přišel k rozumu. Případně že narazil i na čínskou zeď, protože si poněkud odcizil i své ochránce v Pekingu.

Jenže Kimovým prvním a hlavním cílem je přežít, a to pokud možno v čele svého režimu. Až dosud Korejci vycházeli z toho, že režim přežije pomocí represe směřované dovnitř a odstrašující síly namířené ven. Pro takový účel jsou jaderné zbraně jako dělané.

V roce 1993 inspektoři OSN konstatovali, že Pchjongjang ukrývá důkazy o svém jaderném programu. Od té doby se už několikrát odehrálo různě obměňované drama, při kterém Korea vyvolala krizi, mluvilo se o nebezpečí jaderného střetu, pak se horečně jednalo a nakonec z toho byla hospodářská pomoc pro KLDR nebo další ústupky. Vlastně je to stejná metoda, jakou používá Donald Trump. Pchjongjang se přitom nikdy nemusel vzdát jaderných zbraní, tedy nástroje, kterým tohoto efektu dosahoval.

Věc kalkulace

Pokud by měl Kim Čong-un i lidé kolem nějak zásadně změnit názor, musel by k tomu mít silnou motivaci. Třeba proto, že mezinárodní sankce byly už příliš bolestivé a hrozilo zhroucení domácí ekonomiky. I pak by ale bylo pravděpodobné, že si Kim jen kupuje čas.

Druhá možnost je, že Kim dospěl k závěru, že stávající podoba orientálního komunismu zastarala – tváří v tvář zastarávání ekonomiky, pronikání informací z mnohem svobodnější Číny přes stále propustnější hranici a také kvůli touze severokorejské vyšší třídy po konzumu.

Odpovědí by tedy bylo vybudovat nějaký nový druh režimu, který bude méně represivní a bude mít větší možnosti uplácet obyvatelstvo. K tomu by potřeboval velké prostředky a přístup na mezinárodní trhy.

Takových modernizovaných diktatur je už celá řada, vzor může mít Kim i v Číně. Změnou režimu a zároveň odchodem z jaderného klubu by ale Kim riskoval hned dvojnásobně.

Zatím jsou výsledky singapurského summitu velmi nejasné, bez záruk, definic a časového schématu, i v optimistickém případě lze tedy nanejvýš mluvit o začátku dlouhé cesty. Hráčů je navíc několik, včetně čínských a ruských zájmů.

Nakonec se celé schéma asi zhroutí, ale Trump i Kim mezi tím získají čas pro své vlastní záměry, možná i trochu mezinárodního ocenění, a navíc budou moci tvrdit, že za kolaps může ten druhý.

A třeba jim mezitím stihne norský král Harald V. předat Nobelovu cenu míru.