Ranní úvaha Oldřicha Krále – Cesta Tao 1/5 (2018)
Oldřich Král. Glosy.
Natočeno 2018. Premiéra 12. – 16. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 7:00 h.) v cyklu Ranní úvaha.
Lit.: anonym: Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao I. In web ČRo 3 Vltava, 12. únor 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Byl jsem nedávno v Číně. Byl jsem tam po dlouhé době. A byl jsem otřesen tím, čemu se říká: nezastavitelný rozvoj.
A znovu a o to naléhavěji jsem si připomněl slova Starého Mistra, Laozi, z kapitoly dvacáté páté jeho Knihy o Cestě a Síle, čínsky Taoteťing. Tam se říká: „A my nevědouce jak to pojmenovat, říkáme tomu Tao, a kdybychom to museli pojmenovat, já bych to nazval velkostí, neboť velkost znamená vycházet, vycházet znamená jít dál a dál, neboť jít nejdál znamená se vracet…“.
Mluví o návratu i jinde. Třeba v šestnácté kapitole: „… každá z deseti tisíce věcí se vrací ke svým kořenům“. Jít nejdál znamená se vracet a ne ztratit se, „jen v tom je ta stálost“, jen v tom je vytrvání, naděje na to vytrvání. A tak mi bylo mi z toho tak trochu smutno, tam v té Číně.
O to smysluplnější mi připadá, snad i z prostého pudu sebezáchovy, vracet se k pramenům. Pramen je mnoho pramenů. Jedním z těch důležitých pramenů je ta Cesta, které se říká Tao, ta Cesta, o níž k nám mluví Taoteťing, ta Kniha o cestě a síle. Vracet se s ní k těm kořenům, vracet se tam, odkud jsme vyšli, v té jednoduché naději, že nic není nikdy ztraceno ve světě, ve kterém nepřestala žít přirozená lidskost, živená schopností ustoupit, živená schopností rozvahy, živená schopností zastavení. A o to tu přece jde.
A mělo by o to jít tam v té zemi, která nám kdysi dala něco tak výjimečného, jako je Taoteťing na samém úsvitu civilizací, Taoteťing, cosi, z čeho dodnes jako by paprsky onoho úsvitu civilizací ještě nevyprchaly. Když ji čteme, když ji překládáme, když na ni myslíme.
Navzdory tomu, anebo právě proto, že tam v té knize úplně na začátku stojí to absolutní skeptické a přece paradoxně tak všechno otvírající „Tao kche tao, fej čchang Tao“, „Cesta, která se dá povědět, není ta Cesta, slovo, co se dá vyslovit, není to Slovo“.
A je to bytostně zas ta samá Kniha, která takovým tvrdým paradoxem začíná, že podobným protimluvem končí, když říká: „Poctivá řeč se nekrášlí, krásná řeč nebývá poctivá. Kdo je jednou poctivý, ten se nehádá, kdo se hádá, nebývá poctivý. Kdo jednou pochopil, už se o tom nešíří, kdo má potřebu se šířit, nic nepochopil…“.
Starý Mistr pochopil a taky opakovaně napsal, že náš svět od počátku byl a zůstane takovým jedním velkým bytostným paradoxem, paradoxem našeho bytí. A nejen bytí, ale i nezbytí, ve kterém, jak to krásně řekl následovník Starého Mistra, filosof Zhuang, před každým počátkem najdeme ještě jiný počátek, tak jako za každým koncem najdeme další konec, jiné konce a jiné počátky našeho světa, našeho bytí.
A to je začátek toho všeho, i té Cesty Tao. Zvažte to! Nejlépe – takhle po ránu … než se rozejdete!
Lit.: anonym: Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao II. In web ČRo 3 Vltava, 13. únor 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začněme dnes z jiného konce, z jiného konce toho našeho Taa.
Starý mistr na rozdíl od jiných nebyl učitel, neměl kolem sebe žáky, kteří by naslouchali a zapisovali, aby ti další četli. Podle legendy o vzniku Tatoteťingu Starý mistr napsal to, co napsal, protože musel, jinak by ho strážci hranic nepustili.
Starý mistr nikdy neříkal a nikde nepíše, co se má a nemá, jako to vytrvale dělal Konfucius a po něm jeho žáci; Starý mistr se předem bránil tomu, aby něco tvrdil, taky nic netvrdí, jen dává k úvaze, co si o tom všem myslí, a tím je mi blízký, a jak stárnu, pořád bližší.
Teď jsem byl trochu osobní, ale vždyť i on, Starý mistr, byl tu a tam a tu a tam zůstal taky trochu osobní. Nejvýrazněji a nejkrásněji v té nádherné kapitole dvacáté. Stačí si poslechnout:
Davy se věčně usmívají,
jako když vedou býka k obětišti,
jako když stoupají na terasy k jarním slavnostem;
jen já zůstávám netečný jako dítě, jež ještě nedalo znamení,
jako novorozeně, které se dosud nerozesmálo.
Sem tam se potácím, sem tam,
jako bych ani neměl kam jít.
Všichni mají víc než dost,
jen já jako bych všechno ztratil.
Mám duši idiota, tupou, tupou hlavu!
Z ostatních lidí to zrovna svítí,
jen já mám v hlavě jakoby tmu.
Všichni ostatní čile zvídají,
jen mně je trudno.
Zmítán a smýkán jako na moři,
jako bych neměl čeho se zachytit!
Všichni ostatní mají k čemu být, jen já jsem hloupý a k ničemu.
Já jediný jsem jiný než druzí,
dávaje přednost té krmi, kterou skýtá Matka!
Je v tom velká nadsázka, ta fascinující hyperbola, kterou na nás najednou vychrlí jinak tak zdrženlivý Starý Mistr! Protože ono je všechno nakonec osobní, všechno je nakonec subjektivní, jinak ani nejsme. Všechno ostatní si jen namlouváme. Něco si namlouváme a ono je to třeba krásné.
Ale taky je v tom zrada, když si včas neřekneme to, čím Starý Mistr uzavírá tu svou poslední kapitolu: „Poctivá slova nejsou krásná, krásná slova nebývají pravdivá. Co je opravdu dobré, to nepotřebuje obhajobu, co obhajobu potřebuje, nejspíš není dost dobré. Kdo ví, ten nepotřebuje vědomosti, kdo potřebuje vědomosti, asi neví. Moudrý nehromadí a čině pro druhé stále víc získává. Tím jak druhým dává, stále víc získává. Takové je Tao nebe, které tobě prospívá, aniž druhým škodí, takové je Tao moudrých, kteří jednají, aniž soupeří…“.
Tolik Laozi.
Všechno nadsázka, ale jak moudrá!
Lit.: anonym: Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao III. In web ČRo 3 Vltava, 14. únor 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jednají, ale nesoupeří, to byla včera ta poslední slova Starého mistra v závěru jeho Knihy.
Slova, pro která je dobré číst jeho Taoteťing stále znova, protože o tom to celé je, a proto je to celé tak aktuální v době, kdy politici a celé komunity, národy se předhánějí v tom, že jsou nejlepší a že mají ten nárok – nárok být první, a ne-li první, tedy hodně napřed, a nejlépe o tom ty druhé přesvědčit, přesvědčit za každou cenu, ne-li jim přímo vládnout, tak aspoň jim vnutit tu nadřazenost, tohle to je to pravé, protože my jsme ti praví.
Zatímco Taoteťing nás nepřestane brzdit. Protože, jak říká v kapitole 30, kdo má Cestu Tao, ten nestraší, ten neřinčí zbraněmi, protože ví, protože ví, že něco takového volá po odvetě, vyvolá odvetu. A to je konec. Co se příčí té původní Cestě, to prostě dřív nebo později zaniká, dřív než by muselo!
To není o pasivitě! To je o zdrženlivosti! Protože ten, kdo se drží moudře zpátky, ten má větší šanci, než ten, kdo se žene po hlavě kupředu hlava nehlava!
Jediná opravdová jistota, to je ten bezmezný horizont našeho bytí. Zbav se téhle jistoty a staneš se jen hříčkou své sebestřednosti a sebelásky. Proto je, říká Laozi, dobré zůstat u Matky všeho, u Matky všech hlubin.
A je úplně jedno, jak tomu právě říkáme, jestli bůh nebo dharma, nebo jinak, třeba zrovna Tao, zrovna Cesta.
Jak relativní je to všechno. Je to pravda? Je to sen? Zdálo se prý jednou tomu Zhuangovi, o kterém jsem vám už říkal, že je motýl, co poletuje kolem. Motýl se cítí být motýlem, sám sebou spokojený, sebejistý, dělal, co se mu zrovna zlíbilo, a netušil, že je vlastně Zhuang. A najednou se probudí, a neví – zdálo se Zhuangovi, že je motýlem, anebo se teď zdá motýlovi, že je Zhuang. Zhuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl. A tomu se říká proměnlivost věcí.
Všechno je změna, ve změně je život. Ať se nám to zdá, nebo nezdá!
Lit.: anonym: Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao IV. In web ČRo 3 Vltava, 15. únor 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tao je i o radosti, i ona je ta změna, o níž jsem mluvil včera. Aspoň tak, když o té radosti mluví ten geniální čtenář Starého Mistra, ten Zhuang.
Se svou bezmeznou imaginací ve svých parabolách. Byl to Zhuang, který otevřel jinou cestu Tao, protože Cesta, cesta Tao, je mnoho cest.
A tak ten Zhuang taky vypráví, jak se jednou tak procházel s jedním svým přítelem a věčným oponentem, mistrem Huim, po mostě přes řeku Hao, a jak tomu svému příteli a oponentovi ukázal na řeku a upozornil ho, aby se podíval, jak si tam ti jelci v té řece volně a bezstarostně plavou.
To je ta radost ryb, povídá svému příteli, který pochopitelně ihned namítl: Nejste-li vy sám ryba, odkud víte, z čeho se taková ryba raduje! – Na což Mistr Zhuang zákonitě odpověděl: A vy nejste já, tak odkud víte, že já nevím, z čeho se taková ryba raduje! – A stejně zákonitě odsekne jeho přítel a oponent: Já sice nejsem vy, a tak nemůžu vědět, co vy víte a nevíte, ale stejně jisté pořád je, že vy nejste ryba, čímž je podle mne bezpečně dáno, že vy nemůžete vědět, z čeho se taková ryba raduje.
A mistr Zhuang, zřejmě už na druhé straně řeky, nasadí všemu korunu: Podívejte, vraťme se tam, odkud jsme vyšli, vy jste řekl, odkud vím, z čeho se taková ryba raduje, a podle mne, kdo tohle říkal, se mě ptal už s vědomím toho, že já to nějak vím! A já jsem to věděl tam nad tou řekou Hao.
To bylo u Mistra Zhuanga, čtenáře Starého Mistra, o radosti, o níž Starý Mistr už tak nemluvil, ale taky o pomíjivosti našeho bytí a relativitě našeho vědění. Ta relativita nám přece na radosti nemusí ubírat, spíše naopak. Hlavně je dobré si na tu radost udělat čas, a o tom je jiná Zhuangova parabola: Jak tak Zhuang jednou rybařil, zas na jiné řece, na řece Pu, vládce země Chu za ním poslal své lidi, aby mu řekli, jestli by pro něj nepracoval, že mu za to dá odpovídající vysoké postavení.
Mistr Zhuang prý ani nepustil prut z ruky a řekl: Slyšel jsem, že máte tam v tom státě Chu, posvátnou želvu, tři tisíce let mrtvou, váš král si ji tam v chrámu předků chová jako relikvii, řekněte mi, co myslíte, čemu by asi tak dala ta želva přednost, být mrtvá, s ostatky takhle uctívanými, anebo být živá a jen se tak mrcasit v blátě, co měli asi hodnostáři říct, nepochybně by chtěla být živá a mrcasit se v blátě, tak jak byla zvyklá. A Mistr, aniž se ohlédl, povídá: Tak vidíte, běžte pryč a mne tady nechte mrcasit se v tom blátě.
Tak hodnostáři odtáhli s nepořízenou a Zhuang zůstal svobodný.
Svoboda, to je konec konců ta radost, ta pravá radost! Aspoň jsem si to myslel, když jsem toho Zhuanga, toho věčného pochybovače, četl a překládal.
I to je Tao!
Lit.: anonym: Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao V. In web ČRo 3 Vltava, 16. únor 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: A tak se na konec toho našeho povídání, vraťme na začátek toho všeho, na začátek Taa, k tomu počátku počátků.
K tomu počátku, v němž tušíme tu ztracenou jednotu našeho bytí, u jejíhož konce konců je ten náš zatracený pragmatismus. I k tomu Starý Mistr má co říct. A tak píše ve své kapitole jedenácté. Podle něj:
Třicet paprsků kola skládá kolo, ale až v tom nic mezi nimi je smysl a účel kola. Hrnčíř hněte hlínu, ale teprve až to nic v ní dává smysl a účel nádoby, kterou vytvořil. Tešeme dveře a okenice, abychom zbudovali dům, ale teprve až to nic tam v něm přivodí smysl a účel domu.
Tak to, co tu je, představuje jen nějaký zisk a výdobytek, říká Starý Mistr, ale až to, co tu vlastně jakoby ani nebylo, co se vlastně nedá uchopit ani uvidět, to je ten pravý účel a pravý smysl čehokoli, co tu doopravdy je. Přitom jedno bez druhého vlastně neexistuje, ani nemůže existovat.
Starý Mistr byl taky pragmatik, jenže moudrý pragmatik. Starý Mistr byl taky racionalista, jenže moudrý racionalista, racionalista, který vidí za ty loukotě, za ty hliněné stěny, za ta okna a dveře, a neztrácí to ze zřetele. A tak je, jak je!
O to tu vlastně běží, vidět za věci, neztrácet ten horizont smyslu, pravého smyslu toho všeho, i když je to nehmatatelné, i když je to neviditelné; to je určitě to hlavní v jeho učení. Dělat kvůli tomu ze Starého Mistra mystika je absolutní nesmysl. Naopak, v tom a v ničem jiném je jeho opravdovost!
Vidět dál, až nejdál, aniž se pro to někam kdovíkam pachtíme; pochopit Podnebesí, říká na čínský způsob Starý Mistr, aniž jsme proto vyšli ze dveří; pochopit Nebe, aniž jsme vyhlédli z okna; protože kdo věčně a nejdál vychází, pochopil ze všeho nejmíň.
A zase ta nadsázka. Žádné tvrzení, ale zpochybnění. Zpochybnění toho, co chce lidi věčně řídit, co je chce zmanipulovat pod vizí pokroku a rozvoje, Starý Mistr na to říká, že až tam, kde se ztratilo to přirozené lidské vztahování se, až tam nastupuje tak zvaná humanita a tak zvaná spravedlnost, a kdo je v tom chytřejší, dopředu se protlačí, kdo je chytřejší a víc o tom ví, ten vyhrává.
Všechno je jeden velký podvod, říká Starý Mistr. Měl pravdu nebo ne, konec konců je to taky jen kniha, a dokonce, jak praví ta legenda, kniha, která ani nechtěla být knihou, která ani nechtěla být napsána, jen jakýsi odkaz, ber neber, podle té staré legendy o vzniku té jeho Knihy, jakési výkupné strážcům hranic – pustíš mne, nepustíš?
Tenkrát pár popsaných proužků bambusové kůry, dneska pár potištěných stránek papíru, ale zas, jak by řekl Starý Mistr, to nic v tom, to je všechno, a s tím máme dodnes problém. Ale i radost, abych byl zase osobní. Ostatně, co k tomu víc říct?
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku