Ranní úvaha Petra Fischera – Skandál spravedlnosti v Brně (2018)

Tudíž je zcela pochopitelné, že proti takové hrůze a úpadku mravů klidně protestovali aktivističtí křesťané, méně pokojně pak hnutí nápadně svalnatých mužů Slušní lidé, které ministerstvo vnitra považuje za skupinu extrémního charakteru.

V proudu názorových přestřelek, týkajících se míry či nemíry vkusu a nevkusu, tolerance a nepřípustné dekadence, zůstal zcela stranou původní záměr představení „Naše násilí, vaše násilí“.

Každý si z konfliktu – jak už to v dnešních „debatách“ ve veřejném prostoru bývá – odnesl potvrzení své pravdy. A záměr režiséra, spustit diskusi o vlastní identitě, zůstal stranou, jakkoliv protest a debata kolem představení nakonec rozpoutala přesně to, co režisér Oliver Frljić také trochu chtěl: mediální cirkus.

Inu, všude, i u nás, lidé milují skandály! Všude, i u nás, se v mediálních vřavách rozpíjí spojující společenský smysl veškerého názorového střetávání.

Chorvatský režisér Oliver Frljić, který má ono skandální představení na svědomí, patří k nejprovokativnějším režisérům současnosti. Už v loni v Jihlavě, kde na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů vedl v rámci Inspiračního fóra seminář o politice a umění, mluvil o politickém divadle jako o nutnosti či samozřejmosti.

Politice se nelze vyhnout. Ostatně všechno, nejen divadlo, je pro něho politické, protože, jak řekl později v rozhovoru pro Divadelní noviny, „každé divadlo je politické. I to nejkonzervativnější je ve své podstatě politické, protože podporuje status quo. Takže i ten, kdo si to neuvědomuje nebo říká, že se politice vyhýbá, je součástí politické situace a světa a svými činy o jeho podobě rozhoduje.“

Frljić může vypadat jako blázen, který do divadelního prostoru vrhá prvoplánově používanou nahotu a záměrnou nechutnost, stylizovanou však na hranici krásného divadelního kýče. Míchá se tu krása s ošklivostí ne nepodobně tomu, co v dokumentárním filmu ukazuje třeba rakouský režisér Ulrich Seidl.

Zatímco Seidl inscenuje toto napětí do nenápadné až nudné každodennosti, Frljić je potřebuje vyjadřovat přepjatě, expresivně, až hystericky. Extrémnost svých obrazů, jež odpuzuje i lidi, kteří se po skandálu v Brně prali za právo takové divadlo dělat, však obhajuje velmi logicky.

Žijeme v extrémní době a ta si vyžaduje extrémní divadelní jazyk. Ačkoli se nedomnívám, že můj divadelní styl a obrazy jsou až tak přehnané, natož extrémní. Vycházím z reality a ukazuju ji na jevišti. Položím ji pod lupu a zvětším. To je vše. Oliver Frljić

Frljić tedy záměrně překračuje hranice mezi realitou a divadlem, chce divadelním jazykem pronikat ven z divadla, a naopak vpouští realitu do divadelního prostoru. Logicky tak dochází ke zmatení, ke konfuzi, která byla i příčinou brněnského skandálu, do něhož se svými autoritativními komentáři zapojili politici i nejvyšší český katolický hodnostář, kardinál Duka.

Nejkritizovanější obrazy s vlajkou ve vagíně a Ježíšem prznícím muslimskou ženu, na něž se v mediálním světě smrsklo celé představení, nebyly pochopeny jako divadelní obrazy, nýbrž jako faktická realita, která si zaslouží minimálně veřejný lynč, ne-li rovnou trestní stíhání.

Divadlo jako prostor svobodné imaginace, která je podobně jako politické projevy v parlamentu vyjmuta z řádu trestního práva, ve vteřině rozlomil sám tvůrčí postoj režiséra. Divadlo ve světě se stává divadlem světa, a to poněkud mění běžnou divadelní situaci.

I proto spor o jedno skandální divadelní představení v Brně přestal vcelku rychle být hádkou o míru vkusu, respektu k víře druhých či o úroveň divadelní práce či jazyka. Změnil se ve spor v širším smyslu politický, v němž se právo na otevřenost, až bezohlednost v inscenování problémů současného světa pere s konzervativní uzavřeností, která si krutý pohled do střev a kostí světa zapovídá, nikoli snad z tradičních estetických, nýbrž v posledku z politických důvodů.

Svět předváděný Frljićem je světem, který bychom raději neviděli, abychom si nekazili výhled. Chorvatský režisér to v již citovaném rozhovoru pro Divadelní noviny říká velmi jasně. I divadlo se musí pouštět do boje o sociální změnu. „Jsem přesvědčen,“ říká Frljić, „že každý skutečný umělec musí být levicový, protože správná je jedině idea sociální rovnosti.“

Zapomeňte na Ježíše s muslimkou, ve hře je sociální spravedlnost!