Polarizovaná společnost? (2018)

A také Adam Černý a Jan Vávra. Už mne to ani nezraňuje a jsem vlastně v dobré společnosti. Mé názory se samozřejmě dají i odmítat a tohle osočení vlastně znamená, že můj názor prostě působí. V Českém rozhlase Plus je to dobře. Vyvolávat souhlas či nesouhlas je úkolem média a komentátorů.

O názorech takto zveřejněných však uvažuji – předem i potom. A uvažuji i o oněch replikách. Je mi při tom nápadné, jak v české oblasti probíhají debaty o názorech. Za dob komunismu se v propagandistických projevech říkalo, že kdo není s námi, je proti nám.

Komunismus sice většina nových elit odmítá, ale styl chování si většina přispěvatelů do české intelektuální debaty zachovala, a to i podstatná část českého exilu. Neexistuje střední pozice, a neexistuje ochota nějaké kompromisy vůbec hledat. Dnes například i v debatě o uprchlících. Kdo je ohledně analýzy příčin migrace podezřelý z toho, že u některých uprchlíků vidí důvod jejich útěku, nemá šanci.

To se odehrává v zemi, ze které se po celé 20. století v podstatě jen odcházelo – volyňští Češi a řečtí komunisté jsou čestnými výjimkami. Šlechta, pak od roku 1938 sudetoněmečtí odbojáři, Židé a antinacisté, někdo do exilu, jiní pak do koncentračních táborů a do plynu.

Může existovat jen jediná pravda?

Pak utekli nacisté, což bylo dobře. Pak následovali sudetští Němci a do jejich domovů se pak nastěhovali Češi, které bychom právem mohli označit za migranty, ale zatím nikdo na to nepřišel. A pak jsme následovali my, exulanti a emigranti, kteří nechtěli zažít poúnorový režim nebo komunistickou normalizaci. Občas nás někdo za to i kritizuje – opustili jsme svou vlast.

V exilu jsem se ovšem naučil sledovat pestřejší názorové spektrum. A naučil jsem se – bylo to v Německu – hledat historické kořeny některých názorů. Migrace má vždycky nějaké příčiny. Německo, nejdříve Německo západní, přijalo miliony lidí odjinud, nejen vyhnaných Němců.

Teď máme například diskusi o tom, že turecký prezident dostal v Německu procentuálně více tureckých hlasů, než doma. Už moc nediskutujeme o tom, že při dané volební účasti se jedná snad jen o 20 procent lidí tohoto původu, takže zbytek, například i nevoliči, jsou rádi, že v Turecku nejsou.

Předposlední vlna migrace do Německa, prchající kosovští Albánci, jsou již zpět doma. Cestou do redakce Deutsche Welle jsem chodil kolem kolonie domečků, které Němci pro tyto uprchlíky postavili. Lidé jsou zase v Kosovu a domečky kdesi složené, či postavené pro další uprchlickou vlnu. Takže tato historie migrace a Německa zdaleka není tak jednoduchá, jak si někteří účastníci české vášnivé debaty představují.

Jeden a půl procenta populace nových příchozích s islámským náboženstvím také určitě nepovede k islamizaci země. Spíše než o nějakou abstraktní islamizaci je nutné se postarat o to, aby se noví příchozí dozvěděli o německé historii. Doufejme, že německá škola bude umět i nahlodat arabský antisemitizmus.

Asi jsem pro některé Čechy to, co se pejorativně nazývá zneužitým slovem – sluníčkář. S obavami ovšem sleduji přetrvávání oné atmosféry založené na komunikaci za komunismu: Existují jen dvě pozice a tedy může existovat jen jediná pravda, která vplyne do kádrovacího řízení.

S obavami pozoruji, jak pan Poche, kterého bych za ministra zahraničí sám nenavrhoval, dostává co proto, neboť se o něm rozšiřuje nepravdivé tvrzení, že schvaloval přijímání migrantů, což MY, Česká republika, jsme neschvalovali. Zacházení s jeho osobou je vlastně pouhopouhá ostrakizace a kádrování lidí, kteří nemají názor daný vládnoucím systémem. To jsme přeci nějak již zažili?