Mýtus otevřené Evropy (2018)

Česká debata o takzvané uprchlické krizi osciluje od jednoho antagonismu k druhému – kupříkladu islám versus evropské hodnoty, česká vláda versus Evropská unie, migranti versus čeští důchodci apod., aniž by se odklonila od fatálního zjednodušování. Chvílemi se zdá, jako by byla v sázce svébytnost českého národa tváří v tvář bruselskému diktátu a imaginární islámské invazi.

Je velkým selháním české politické a mediální scény, že není ochotna bez emocí a zjednodušujících zkratek konstruovat fakty podloženou debatu o tomto celoevropském problému, jež by zmírnila iracionální běsy u značné části veřejnosti. Co víc – některé politické strany a alarmistická média si z migrační a uprchlické otázky udělaly zlatý důl a nemají zájem na tom, aby se ke slovu dostala fakta.

Odvrácená tvář Evropy

Evropská unie má navzdory široce rozšířené představě o otevřené evropské náruči velice sofistikovaný systém na odstrašování žadatelů o azyl ze zemí globálního Jihu. EU v letech 2007 až 2013 investovala téměř dvě miliardy eur do výstavby bezpečnostních bariér, instalace sledovacích zařízení a dislokace hlídek na moři i na zemi.

V krizových letech 2015 a 2016 požádaly o azyl téměř tři miliony lidí, většinou regulérní uprchlíci, což je jen zlomek půlmiliardové EU. Brusel si nad osudem mnoha uprchlíků umyl ruce, když v roce 2016 uzavřel kontroverzní dohodu s Tureckem, již ostře kritizovaly lidskoprávní organizace. Jenže EU v tomtéž roce uzavřela obdobnou smlouvu také s pěti africkými státy.

EU se snažila držet migranty a uprchlíky co nejdále od svých břehů: následovaly deportace Afghánců do jejich válkou zničené domoviny, spolupráce s libyjskými orgány a milicemi, jež mučily a týraly zadržené uprchlíky, což doprovázela hysterická nenávist domorodých Evropanů vůči uprchlíkům a vzestup xenofobních politických platforem.

Smrt uvnitř militarizované zóny

Antropolog Nicholas de Genova konstatuje, že militarizace a fortifikace vnějších hranic EU přímo koreluje s úmrtím desítek tisíc migrantů a uprchlíků, kteří se od konce 90. let snažili do Evropy dostat. Podle Genovy za touto obrovskou tragédií stojí konkrétní politická rozhodnutí, neskrývaný rasismus a důsledky evropské koloniální politiky.

Azylový systém Evropské unie není k žadatelům o azyl tak benevolentní, jak se většina Čechů domnívá, ba právě naopak. Totéž lze prohlásit i o takzvaných hotspotech, jež podle antropologa fungují jako obyčejná vězení. Genova upozorňuje na skutečnost, že pro Evropu jsou mnozí migranti levnou pracovní silou, žijící v neustálém strachu z deportace.

Podle antropoložky Ayse Caglarové souvisí nárůst populismu a rasismu v Evropě s deindustrializací řady měst v důsledku neoliberálních reforem. Migranti a uprchlíci se tak stali obětními beránky neuvážených ekonomických zásahů. Caglarová argumentuje, že pokud překonáme dělení lidských bytostí na migranty a domorodce, podaří se zmírnit toxické jevy v evropské společnosti, jako je xenofobie a rasismus.

Ať tak či onak, dochází k pozoruhodnému trendu: západoevropští politikové za cynického potlesku národoveckých lídrů z visegrádské čtyřky pohřbívají poslední zbytky humanity, jíž se Evropa dlouhé dekády zaštiťovala.

Autor spolupracuje s výzkumným programem „Globální konflikty a lokální souvislosti“ Strategie AV21