Pomáhat a chránit. Nejlépe obušky a za poslechu Ortelu (2018)

Apolena Rychlíková. Komentář.

Natočeno 2018. Premiéra 10. 7. 2018 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus).

Lit.: Rychlíková, Apolena: Apolena Rychlíková: Pomáhat a chránit. Nejlépe obušky a za poslechu Ortelu. In web ČRo Plus, 10. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit: Před více než týdnem skončil druhý český Klimakemp. Ten si za cíl klade upozornit na brutální klimatické změny způsobené vytěžováním planety. Stejně jako loni vyvrcholilo několikadenní setkání obsazením dolu.

Loni se aktivisté vypravili do Horního Jiřetína a na sto čtyřicet z nich zastavilo provoz hnědouhelného dolu Bílina, letos stanovali v Louce u Litvínova a do dolu Bílina se jich vrhlo ještě mnohem víc. Podařilo se jim na chvíli zastavit provoz dolu. O tom, že z hlediska nezvratných změn na Zemi je Rubikon už dávno překročený, se mluví s čím dál tím větší naléhavostí a akce jako je Klimakemp to jen úderněji připomínají.

Normalizace extrémismu

Kdo letošní Klimakemp sledoval, tomu se naskytla fascinující podívaná: stovky lidí, oblečených v bílých overalech, se v obklíčení policistů na koních vrhají do spirály dolu. Středověká bitva ve futuristickém pojetí na dystopickém půdorysu. Tam, kde nebyly koně, najely do lidí čtyřkolky. Zadržených bylo nakonec kolem 250, a tak policejní vyšetřovny v celém širokém okolí měly co na práci.

Ze zadržení ale unikla fotka zevnitř policejního antonu. Jsou na ní různé nálepky: Ortel, Islám v ČR nechceme nebo i Tahle země je naše. Člověka to hned nutí se o něco víc zamyslet. Třeba nad tím, co je na obrazu policistů, agresivních mlátiček inklinujících ke krajně pravicovým ideologiím, vlastně pravdivého.

A nakolik k tomu, že se policisté nebojí vylepit svoje přesvědčení dovnitř zásahového auta, přispěla obecná společenská normalizace názorů, které ještě před časem byly vnímané jako extrémní a okrajové.

Potížisti a „nemakačenka”

V souvislosti s Klimakempem se začala diskutovat i další věc: agresivita a policejní násilí na demonstrantech. To je sice součástí jejich postupů po celá léta a dekády, v poslední době – možná od případu Kateřiny Krejčové – se začíná debatovat s větší ostražitostí i kritikou. Přispěly k tomu excesy, při kterých policie šikanovala občany vystupující proti současnému prezidentovi. Vzpomenout můžeme třeba na zadržení fotografa Ludvíka Hradílka nebo na útok vůči skupině lidí, kteří na protest proti Miloši Zemanovi pustili nahlas Modlitbu pro Martu.

Představa samozvaných vykonavatelů spravedlnosti je šílená a nikdy není jasné, kdo se stane její další obětí. Apolena Rychlíková

Je v tom něco trpkého: když se policie chodila vyřádit na squatterech, když se zasahovalo na summitech na přelomu milénia, vždycky se našla cesta, jak bušení do lidí vysvětlit. Nejčastěji se mluvilo o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, ale důvody pro nepatřičný zákrok se dají najít vždycky – demonstrující jsou „smažky,” „nemakačenka” a potížisti, které by v Americe hned postříleli. 

Jen málokdy se o takových zákrocích mluvilo jinak, než jako o potřebných nebo dokonce přirozených. Mnoho dalších ataků se také promlčelo – třeba násilí na bezdomovcích, které podle lidí na ulici patří k evergreenu, a o kterém se širší společnost kolikrát ani nemusí dozvědět.

Je proto štěstí, že agresivní chování (včetně neposkytnutí pomoci zraněnému), které si na Klimakempu vyžádalo zlomená žebra, se teď diskutuje o mnoho víc. A je také dobře, že aktivista z Dánska, který se stal terčem takového chování, se ozval a žádá po českých úřadech nějakou nápravu.

Spravedlnost pro všechny

Dokud se totiž nezačnou přešlapy české policie řešit, dokud bude normální, aby si policisté zdobili svou výbavu extremistickými nálepkami a jasně tím dávali najevo, kde názorově stojí, dokud se jejich neadekvátní jednání bude za pomoci Generální inspekce bezpečnostních sborů zametat pod koberec a pro normálního člověka nebude možné dovolat se na policii spravedlnosti, bude nedůvěra vůči policii narůstat. 

A spolu s ní, zas z druhé strany, pocit neohroženosti a sebevědomí těch lidí, v jejichž očích se budou policisté chovat jako soukromá ochranka nebo strážce vlastního (jakkoliv vyoseného) názorového přesvědčení.

Představa samozvaných vykonavatelů spravedlnosti je přitom šílená a nikdy není jasné, kdo se stane její další obětí. Proto se musíme naučit to hlavní: nestěžovat si na špatné policejní jednání až ve chvíli, kdy dopadne na nás nebo na lidi z našich názorových okruhů a kritizovat policii za každý exces, kterého se dopustí. Jenom takové jednání totiž může působit důvěryhodně. Spravedlnost tu přece nemá být jen pro některé.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)