Prolomit vlny – Můžou být z českých politiků popkulturní ikony? (2018)

Přidal: Premek |

Červenec 18, 2018

Zuzana Fuksová. Komentář.

Natočeno 2018. Premiéra 17. 7. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Fuksová, Zuzana: Můžou být z českých politiků popkulturní ikony? A co děti pozdního kapitalismu, mají koho obdivovat? In web ČRo Radio Wave, 17. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V souvislosti s naším současným prezidentem, o jehož excesech si cvrlikají i ptáčci na střechách, si říkám, jaké politiky mohou obdivovat dnešní teenageři. A nemyslím tím malé politology s IQ 180, kteří vyrůstají s Hospodářskými novinami (nebo tablety) přitisknutými na obličeji. Myslím tím průměrně, až podprůměrně informované, ale ne úplně vymatlané žáky, mezi které jsem před dvaceti lety snad také patřila.

Já sama jsem politiky v pubertě v devadesátkách vnímala jako součást popkultury. Sledovali jsme s bratrem přímé přenosy z interpelací a nezajímala nás ani tak jejich stranická příslušnost, ale spíše řečnické schopnosti a to, jak dokázali tito lidé z kabinetu kuriozit „utřít“ ostatní. Náš miláček byl Miloslav Ransdorf, který byl sice komunista, ale komunista s benefity: své proslovy kropil citáty řeckých filozofů a vypouštěl o sobě zvěsti, že ovládá angličtinu, němčinu, nizozemštinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, ruštinu, polštinu, srbochorvatštinu, bulharštinu, maďarštinu, finštinu. Tehdy jsme ještě nemohli tušit, že jeho kariéra skončí bizarním zatčením ve švýcarské bance ve stylu Bonnie a Clydea. Byl to takový ten pán, který v mládí sice nevyhraje krále Majálesu, o to více si ale vychutná věk, ve kterém se na vnější krásu nehledí.

Náš miláček byl Miloslav Ransdorf, který byl sice komunista, ale komunista s benefity: své proslovy kropil citáty řeckých filozofů a vypouštěl o sobě zvěsti, že ovládá angličtinu, němčinu, nizozemštinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, ruštinu, polštinu, srbochorvatštinu, bulharštinu, maďarštinu, finštinu.

Těsně za ním byl tehdy břitký prognostik Miloš Zeman, kterého jsme měli nejradši v kombinaci s Václavem Klausem, protože z jejich hádek v televizních debatách bylo jasné, že se mají „tajně rádi“ a že bez sebe nemohou být. Vašek bez Miloše byl jako kouř ohýnku. Imponovala mi Petra Buzková, která se odmítla během předvolební kampaně na plakátech spolu se stranickými kolegy Milošem Zemanem a Stanislavem Grossem nechat vyretušovat k lepšímu. Tatáž žena se stala matkou v roce 1996, tedy během svého funkčního období jakožto místopředsedkyně Poslanecké sněmovny.

Tehdy (vlastně to bohužel trvá dodnes) jsem se nezabývala programy stran. Umožnilo mi to fandit i Josefu Luxovi – lidoveckému ministrovi zemědělství, který působil jako autentický katolík a nevyjadřoval se jízlivě k samoživitelkám, které si mají radši najít chlapa, a ke zvířatům, která neumírají, ale chcípají, jako dnešní předseda lidovců. Bejvávalo, bejvávalo dobře, protože tehdy nebyly facebooky a další sociální sítě a výroky politiků se zpětně dohledávaly obtížněji. Za ikonického jsem považovala Václava Havla, jehož smrt jsem oplakala stejně jako tu Michaela Jacksona a Amy Winehouse. Dojímaly mě jeho krátké kalhoty při prezidentské inauguraci, dojemné ráčkování a novoroční projevy plné apelů na humanismus, věcná a přece výrazná manželka Olga, kamarádství se Stouny, podpis se srdíčkem a fotka, na které na prezidentské návštěvě tancuje s Tahiťankou.

To, že podporoval bombardování Jugoslávie a některé milosti, které udělil, byly řekněme problematické, jsem nevěděla nebo vědět nechtěla. Mít idoly totiž umožňuje nevědomost, tak je to u každé platonické lásky. Patetický vděk za to, že to byl prezident chybující, ale soucitný, mi však zůstal.

Mně by ze současného parlamentu utkvěli zlomyslný obchodník se saké (Okamura), nebojácný Frodo (Richterová), adolescent v károvaném saku (Feri) a – můj favorit – replikant soudruha Pláteníka z Okresu na severu (Faltýnek).

Dnešním děckám bych přála poznat podobně milou osobu zastávající symbolicky významný post prezidenta. Fandím jim, aby stejně jako já v parlamentu našli celou Avengers partu: archetyp agentky Scullyové (Buzková), šíleného nerda (Ransdorf), sympatického zemědělce (Josef Lux) a tokající egoválečníky (dvojka Zeman–Klaus). Mně by ze současného parlamentu utkvěli zlomyslný obchodník se saké (Okamura), nebojácný Frodo (Richterová), adolescent v károvaném saku (Feri) a – můj favorit – replikant soudruha Pláteníka z Okresu na severu (Faltýnek). Díky retrospektivnímu zkreslení vzpomínek se mi ta banda z devadesátek zdá úhrnem o kousek blíž straně Dobra, je ale možné, že špatně vidím.

Eseje, fejetony, přednášky