NSU aneb Strašidla, o kterých se nemluví (2018)

U Mnichovského vrchního soudu se více než pět let projednávaly rasově motivované vraždy, které skupina neonacistů páchala mezi lety 2000 – 2007. Oběťmi byli výhradně přistěhovalci.

Buňku si trojice, sestávající kromě jediné žijící členky Beaty Zschäpeové, ze dvou mužů – Uwe Mundlose a Uwe Böhnhardta, vytvořila v roce 1998. Ukryli se do podzemí, opatřovali si zbraně a postupně zabili prokazatelně deset lidí.

Jsou jim připisovány i dva bombové útoky v imigrantských čtvrtích Kolína nad Rýnem. Ty si vyžádaly přes 20 zraněných. Také zosnovali přepadení patnácti bank. Spolu s Zschäpeovou bylo odsouzeno několik dalších lidí – většinou za napomáhání a jejich tresty nejsou moc vysoké.

„Neonacistická nevěsta“, jak je Zschäpeová někdy přezdívaná, je totiž doslova ikonou krajně pravicové scény, do vězení jí chodily milostné dopisy i nabídky k sňatku, u soudu opakovaně tvrdila, že činy nespáchala a nevěděla o nich.

Modla a mučednice

Příběh byl od chvíle, kdy se v roce 2011 existence NSU prokázala, extrémně sledovaný. Především proto, že se během jeho šetření poukázalo na skandální práci německé policie. Ta vraždy přisuzovala rodinám obětí a imaginárně konstruovaným sporům mezi migranty samotnými. Hledisko rasově motivovaných činů ignorovala. Teprve když se v roce 2011 oba muži zastřelili, podařilo se síť rozkrýt, ne tak úplně zásluhou policie. Zschäpeová se totiž sama udala.

Maniakální vraždění, neschopnost policie i šokující doba skrývání německých neonacistů se staly námětem pro několik různých uměleckých děl. Kromě třídílného seriálu, který se u nás vysílal pod názvem Teroristé z hákového kříže, se těžko uvěřitelnou skutečností zaobíral i slavný turecko–německý režisér Fatih Akim ve svém filmu Odnikud. A další umělecká recepce vražd se stala i nejdiskutovanějším dílem loňské přehlídky současného umění Documenta.

To, co na případu i po jeho uzavření zaráží, je fatální neschopnost policistů nepodléhat vlastním předsudkům. Vražd jednoduše mohlo být tolik, protože je příslušníci německé policie nahlíželi prizmatem xenofobie: Možná internalizované a možná přiznané. To na tragédii nic moc nemění.

Je jen trpkou třešinkou na dortu, že prvně zmiňovaný film, který se ve třech dílech dívá na historii skupiny pohledem neonacistů, pozůstalých a policistů byl právě ve třetím, policejním díle, hodně upravován. Podle scénáristů bylo jednání policie, která třeba z bezradnosti zašla za věštkyní, tak neuvěřitelně hloupé, že by to ve filmu nikdy nemohlo působit důvěryhodně.

Je proto dobře, že po tolika letech došly rodiny obětí alespoň částečné spravedlnosti. Potomci některých z nich byly v dobách páchání vraž malými dětmi a dnes jsou dospělí. Ztratili velkou část dosavadního života hledáním pravých viníků smrti svých rodičů a dnes stale neví, jestli se v případu dokázalo prošetřit vše. Chování policie totiž pořád budí nové pochybnosti a hodně Němců nevěří, že se policie na vraždách nepodílela. I proto se v zemi pořádaly demonstrace, upozorňující na nárůst rasismu v Evropě.

Je navíc bohužel jasné, že se Zschäpeová stane v očích německých neonacistů modlou a mučednicí. Tomu se asi nedalo zabránit. Brutální vraždy, jejich recepce v neonacistické scéně i ostudné chování police by ale měly být varováním: o tom, jak Evropu obchází strašidlo migrace, slýcháme takřka dennodenně.

Že by reálné problémy mohly ležet úplně jinde, v samotném jádru ideologie o národních státech, v sílících konzervativně pravicových a toxicky národoveckých myšlenkách nebo v rasismu a předsudcích se ale mluví mnohem míň. Tichá vzpomínka na oběti a pozůstalé neonacistických vrahů může být mimo jiné možností, jak se nad opravdovými evropskými strašáky zkusit zamyslet a uznat jejich vážnost.