Ranní úvaha Martina C. Putny – Naše stará Afrika 1/5 (2018)

Přidal: Premek |

Srpen 6, 2018

Martin C. Putna. Úvaha.

Natočeno 2018. Premiéra 6. – 10. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava) v cyklu Africké léto.

Lit.: Putna, Martin C.: Martin C. Putna: Naše stará Afrika I. In web ČRo 3 Vltava, 6. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když se řekne Afrika, vybaví se nám přívlastky, značící „totální jinakost“.

Jenomže když se dnes tak rádi ptáváme po kořenech evropské civilizace – a když jdeme po skutečných starověkých kořenech – zjistíme, že pro řecké a římské a křesťanské zakladatele Evropy nebyla Afrika „totálně jinaká“. Naopak! Byla součástí téhož kulturního světa.

Obyvatelný svět – „oikumené“ – se rozkládal na všech třech březích Středozemního moře: na evropském i asijském i africkém. Tatáž vegetace, tentýž životní styl, tatáž kuchyně, tytéž domy se vnitřními dvorky, chránícími před mediteránním žárem, tytéž chrámy a lázně, tytéž nadnárodní obcovací jazyky: nejdřív féničtina a řečtina, potom řečtina a latina, a na sklonku antiky i totéž nové státní náboženství: křesťanství.

Tedy, jaká „Afrika“? Relevantní částí kontinentu bylo jen severní pobřeží. Dál na jih už začínala Sahara – a ta pro Féničany, Řeky i Římany představovala neproniknutelnou překážku. A ano, dál na jih bylo i pro ně moc horko.

A ještě i v rámci středozemního pobřeží je třeba rozlišovat. V širším slova smyslu bylo „Afrikou“ celé pobřeží, od Egypta až dnešní Maroko. Ale v užším slova smyslu se „Afrikou“ mínila část zhruba od poloviny dnešní Libye až po to Maroko. Tedy ta část, která tvořívala říši kartháginskou – a která se po punských válkách stala součástí římského panství, a tedy i kulturního panství latiny.

Pojďme vzpomínat na naši starou latinskou Afriku! Na Afriku, pokrytou římskými městy a chrámy a lázněmi a později křesťanskými kostely. Na Afriku latinských básníků, politiků a historiků. Na Afriku křesťanských biskupů, mučedníků a myslitelů.

Nejdřív ale pár slov o těch Punech-Karthagincích-Féničanech. Oni tu byli stejnými kolonizátory dříve, než je porazili Římané. Problém s Puny je však v tom, že ačkoliv to oni dali středozemnímu světu písmo, z něhož vznikla většina písem naší kultury – víme o nich téměř jen z toho, co o nich sepsali Římané. A v „textech o Punech“ už je přece jen trochu přítomen motiv „africké jinakosti“. Ne „totální jinakosti“ – jen „blízké jinakosti“. Punové, to jsou „ti krutí“. „Ti proradní“. Mimo jiné – ti, kteří obětují malé děti Molochovi. Tak, jak to známe z šílených extatických scén Flaubertova románu Salambo.

V dnešním Karthágu je jedinou punskou památkou (kromě mlčenlivých základů domů či přístavu) hřbitov, „tophet“, se stovkami malých stél, se zobrazeními bohyně Tanit nebo malé lidské postavy. A ten hřbitov má být hřbitovem dětí, obětovaných místnímu Baalovi-Molochovi. Brrr!

Jenomže je otázkou, jestli je to celé pravda. Jestli to není „černá legenda“, vymyšlená nepřáteli Karthága, tedy Římany. Jestli to není tak, že senilní starý Cato, který končil každou řeč výrokem „Karthágo musí být zničeno“, jednou nepřiblekotal ke svému nudnému bonmotu něco jako: Ti Kartháginci jsou tak blbí, ti snad žerou i malý děti. – A pak to po něm všichni opakovali: Slyšeli jste to? Kartháginci jedí malý děti, říkal to starej Cato, ten to musí vědět… Dnes někteří vědci tvrdí: Ne, je to prostě hřbitov malých dětí, a je to důkaz rodičovské lásky starých Afričanů.

Lit.: Putna, Martin C.: Martin C. Putna: Naše stará Afrika II. In web ČRo 3 Vltava, 7. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: První část vzpomínání na starou Afriku jsme skončili zmínkou o starém Catonovi, který hulákal v senátu „Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam“ tak dlouho, až Karthágo bylo skutečně zničeno.

Na jeho půdě bylo však po čase založeno Karthágo nové, Karthágo římské. Karthágo, které už nebylo místem světové politiky – nýbrž světové kultury: totiž té nesené latinským jazykem. A vpravdě, vedle samotného Říma bylo hlavním centrem římské literatury po několik století právě Karthágo.

Je dobré jet do Karthága. Je dobré procházet se v ruinách lázní z éry Marka Aurelia, vyjít na pahorek Byrsu a shlížet na moře i na nový Tunis, tohoto dědice starého Karthága. Je dobré nechat se opojit poetikou římských mozaik. Nejčastěji jsou to mozaiky triklinií čili jídelen z bohatých městských domů a vil – pročež je to tu samý jídelní lístek: ryby a mořské plody, zvláště chobotnice a humři; nebo naopak všemožné ovoce, zvláště fíky; nebo scény z rurálního života a la Vergilius, sklizně obilí a vína a oliv; nebo scény lovu nebo samotné scény hostin, s muzikanty a komedianty.

A do toho občas nějaká ta mytologie: Že moře, tedy bohyně Amfitríté plovoucí na delfínu, nebo obrovská hlava Neptuna (viz v Aeneidě scénu, kde Neptun vynoří hlavu nad hladinu: kdo to tady udělal tu bouři??), ale i všelijaké obludky: unikátní jsou „vodní kentauři“, kteří mají místo nohou klepeta.

Ale do cestovního zavazadla je skoro nezbytné přibalit si aspoň něco z římské literatury: Liviova napínavá líčení druhé punské války, zvláště Hannibalových dobrodružství. Sallustiovu novelu o všehoschopném numidském králi Jugurthovi, tomto Macbethovi starověku. Nebo Zlatého osla, „magicko-realistický“ román Lucia Apuleia, této nejslavnější hvězdy římské kathaginské literatury. Vzít to a číst to přímo na místě. – A nebo naopak, nikam nejezdit a číst si ty knihy doma a pustit na špacír imaginaci, tuto nejlepší cestovní kancelář.

Z celé té obšírné literatury z Karthága a/nebo o Karthágu zůstávají nejživější dvě postavy: Královna Dido – a Cato mladší. Královna Dido je smutnou hrdinkou Vergiliovy Aeneidy. Bohové jí opravdu nevymysleli moc dobrý úděl. Nejdřív ji pověřili, aby se postarala o ztroskotaného Aenea – potom, aby si posichrovali, že mu opravdu pomůže, jí vnukli k němu šílenou lásku – potom Aeneovi, když se zotavil, nařídili odplout do Itálie, kde mají jeho potomci založit Řím – a Didoně zůstala zoufalá láska – a žal – a bezmocný hněv. A co udělá antická hrdinka v takové situaci? Spáchá sebevraždu, co jiného! Smrt zklamané a opuštěné Didony je jednou z nejdojemnějších scén světové kultury.

Ale ještě jedna sebevražda patří k římské imaginaci Afriky: Smrt Catona mladšího. Ten byl odpůrcem Caesarovým a posledním obráncem republiky – na africké půdě se pokusil zformovat odpor – a když byl poražen, rozhodl se – no, však víte, k čemu. Plútarchos líčí Catonovu smrt velmi důkladně – ovšem tentokrát ne jako smrt z vášně a zoufalství: nýbrž jako smrt z hrdinství a vůle.

Lit.: Putna, Martin C.: Martin C. Putna: Naše stará Afrika III. In web ČRo 3 Vltava, 8. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Minule jsme si vyprávěli o dvojí dobrovolné smrti, která spolutvoří mytologii římského Karthága. A dnes budeme hovořit – zase o smrti.

A zase o smrti dobrovolné. Budeme totiž hovořit o africkém křesťanství. A hovořit o africkém křesťanství – znamená hovořit zejména o mučednictví. Pronásledování křesťanů se jistě dělo – čas od času – po celé římské říši, až do okamžiku, kdy se císař Konstantin rozhodl křesťanství uznat coby povolené náboženství.

Ale snad nikde jinde se nedělo ono pronásledování s takovou intenzitou – a snad nikde jinde se téma mučednictví nestalo tak úhelným kamenem náboženského života – jako právě v Karthágu a v celé latinské Africe. Nejslavnějšími mučedníky jsou vlastně mučednice, tedy Perpetua a Felicita, roztrhané zvěří v amfiteátru přímo v Karthágu roku 203. Jejich životopisy obsahují nejen líčení samotného soudního procesu a popravu, ale i jejich jakousi vášeň – jejich touhu podstoupit mučednictví co nejdřív. Šup do toho – šup do krvavé smrti – neboť krvavá smrt je nejjistější cestou ke spáse.

V Africe také vznikly různé radikální skupiny, které opovrhovaly těmi, kdo třeba jen trochu zaváhali. Kdo zakolísá, nesmí být už nikdy přijat zpět! Ve čtvrtém století, tedy v době, kdy už bylo křesťanství povoleno, se dokonce africká církev rozpadla na dvě: Na radikály, kterým se říkalo „donatisté“, a na ty umírněné a shovívavé. Jeden čas se dokonce mezi těmito dvěma církvemi vedla na půdě římské Afriky téměř regulérní válka. Donatisté prohráli a zmizeli z dějin. Zůstal po nich přinejmenším jeden pozoruhodný výrok: Quid imperatori cum Ecclesia? Co má císař co činit s církví? Nebo ještě jinak: Vláda ať se do náboženských věcí neplete.

Religionisté někdy přemýšlejí, proč právě v Africe se tak rozvinul kult mučednictví, který pak od Afriky převzala celá světová církev. Když čteme třeba Durychovy Služebníky neužitečné, kde jezuitští misionáři jedou do Japonska jakoby jen proto, aby tu byli umučeni – sdílíme vlastně nevědomky také toto africké dědictví.

Kořeny tohoto kultu možná vedou k ještě starším náboženským dějinám Afriky. V římské Africe se totiž moc neujal řeckořímský panteon božstev. Pod jménem Saturnus zde byl stále ctěn především původní domácí bůh, onen Baal nebo Moloch, a pod jménem Juno Caelestis, „Juno Nebeská“, jeho manželka, ta stará Tanit nebo Aštarté. A to byla božstva, která si mimořádně libovala v krvavých obětech. Dochované sochy a reliéfy ukazují oběti zvířecí, nikoliv lidské.

Víme, že dnes existuje spor, jestli opravdu docházelo k obětování dětí, natož k tomu masovému. Ta strana, která říká – ano, opravdu k němu docházelo, pak někdy dovozuje i jakousi mentální souvislost mezi tímto starým krvavým kultem božstev, jimž se lze zalíbit nejlépe smrtí – a mezi vášní afrických křesťanů pro mučednictví. Byl to právě jeden z největších a nejkontroverznějších spisovatelů křesťanské Afriky, Tertullianus, kdo formuloval výrok: „Krev mučedníků, toť semeno křesťanství.“

A kde že tedy to křesťanství v severní Africe dnes je?

Lit.: Putna, Martin C.: Martin C. Putna: Naše stará Afrika IV. In web ČRo 3 Vltava, 9. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Afrika je pořád křesťanská! Tedy ne v čase reálném. Je křesťanská v čase našeho vyprávění.

Další kapitolou dějin naší staré Afriky je totiž kapitola o Vandalech a Byzantincích. Vandalové byli jedním z germánských kmenů, které na sklonku antiky římskou říši zalidnily a nakonec rozbily. Jenže po žádném z kmenů nezbyla tak zlá vzpomínka, natož tak zlá nadávka: Vandal! Proč to?

Ostrogóti v Itálii, Vizigóti v Hispánii, Frankové a Burgundi v Gallii se také nechovali zrovna ohleduplně. Ti všichni zmínění však dokázali vytvořit s místními Římany jakousi vzájemně výhodnou symbiózu, která nakonec umožnila žít dál a tvořit dál a nakonec vytvořit středověké evropské národy a státy. Vandalové, kteří ovládli římskou Afriku, nic takového nedokázali a nechtěli. Aspoň se tak zdá z dobových pramenů – ovšem zase pozor, ty prameny jsou římské, respektive byzantské.

Tyto prameny, na prvním místě díla historika Prokópia z Kaisareie, nám ovšem neříkají nic lichotivého ani o samotných místních Římanech. Jak že se totiž Vandalové do Afriky dostali? Klasickou násilnou invazí? Ale kdepak! Římané si je tam sami pozvali! Když se totiž svářili dva římští vojevůdci – zatímco vládnoucí císařská dynastie jevila naprostou neschopnost – tu jednoho mocidržce napadlo: A co kdyby mi Vandalové trochu vojensky pomohli? A to jo, to oni pomohli. A už tam zůstali. Zhruba na sto let se římská Afrika změnila v Afriku vandalskou.

Vandalská – barbarská? Jak se to vezme. Sami Vandalové po sobě mnoho tvořivosti nezanechali. Vlastně jen pár zlatých šperků, vystavovaných v muzeu Bardo. Co by ale také budovali, když v římské Africe všechno bylo – ta města, ty lázně, ty venkovské vily…? Ba, z hlediska literárního je čas Vandalů časem posledního rozkvětu africké latinské literatury! Dracontius – Luxorius – Fulgentius – a mnozí jiní. Já vím, jména nám nic neříkají. Někdy jde v kultuře spíše o ŽE vůbec než o CO konkrétně se tvoří. A básníci vandalské Afriky píší mytologické eposy a lascivní epigramy, jako by se nic nedělo: Prostě se žije a píše dál. I kdybychom už zítra umřít měli.

I kdybychom už zítra umřít měli: Z jiného úhlu se vandalská Afrika jeví jako Afrika skutečně barbarská, děsivá, nesnesitelná. To je úhel církevních dějin. Viktor z Vity, biskup v městě Utica, sepsal knihu Historie pronásledování provincie africké. Máme ji dokonce česky, jelikož ji roku 1918 vydal ve Staré Říši Josef Florian. Zřejmě se mu líbila onou apokalyptickou atmosférou: Jak Vandalové řádili, zabavovali chrámy, mučili biskupy a kněze, zřizovali jakési koncentrační tábory, pořádali deportace do pouště… No prostě ti strašní pohané.

Pohané? Jenže Vandalové byli také křesťané! Byli křesťané ariánského vyznání, stejně jako většina germánských kmenů. Od římské církve se lišili několika dogmatickými rozdíly, zejména otázkou Nejsvětější Trojice. Katolíci byli pro Trojici, ariáni proti. A zatímco Ostrogóti nebo Vizigóti nechávali katolíky být – Vandalové se rozhodli pro křesťanskou misii ohněm a mečem. Tak, jako katolíci v jiných časech a jiných zemích.

A pak přišli v sedmém století Arabové a bylo po všem.

Lit.: Putna, Martin C.: Martin C. Putna: Naše stará Afrika V. In web ČRo 3 Vltava, 10. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tak dnes naposledy o tom, co už není. Co se zjevuje jenom v textech a v kamenech.

Když chce člověk zažít křesťanskou Afriku v textech – má nepřeberné množství příležitostí, od Tertuliána a Augustina po Viktora z Vity a Prokópia. Když ji ale chce zažít v kamenech – moc toho nenajde. V samotném Karthágu leží slavné starokřesťanské baziliky jen v obrysech. Co víc, co hůř: Leží na okraji pozornosti.

K bazilice svatého Cypriána se dá přijít bez vstupného, nikdo to nehlídá, nic tam není, jen výhled na moře a veliký smutek z té marnosti… A taxikář praví: No tohle – já jsem odtud, léta tu vozím turisty, ale nikdo nikdy nechtěl zavézt sem, a vůbec nevím, že tady tyhle věci jsou…

Taxikář je současný Tunisan, Arab. Ale – co tady v Karthágu znamená Arab? V jeho žilách dost možná koluje něco krve římské a něco krve punské čili fénické a něco krve berberské, krve těch nejpůvodnějších obyvatel Afriky. Římané a Punové nezmizeli, nebyli vyvražděni. Kulturně se poarabštili hlavně proto, že nábožensky se pomuslimštili. Jak je možné, že v Sýrii a v Iráku a v Egyptě se křesťanství pod arabským panstvím udrželo – kdežto právě tady tak dokonale zaniklo?

Religionisté opět navrhují řešení: Možná, že mnohé místní prostě už otrávilo to nekonečné zápasení uvnitř zdejší církve: montanisté, donatisté, ariáni… A že přijali islám prostě jako novou verzi nejstaršího a nejprostšího místního náboženství, které vlastně bylo tak-trochu-monoteistické: Že Alláh je pro místní vlastně tak trochu ten starý Moloch-Baal-Saturnus. I když děti se mu už neobětují.

Křesťanská Evropa se nechtěla vzdát snu u návratu Afriky k víře a kultuře předků. Francouzský král Ludvík IX. sem dorazil roku 1270 na osmou křížovou výpravu, ale umřel na tyfus či úplavici – tak ho hned uvařili v kotli s vínem, aby měli svaté ostatky pohotově.

Španělskému králi Karlu V. se povedlo získat samotný Tunis s okolím na pár dekád šestnáctého století. Francouzská republika si vzala roku 1881 nad Tuniskem protektorát. A právě tehdy se zdálo, že se sen může zase naplnit. Že zemi naplní křesťané – Francouzi – Románi – a že místní pochopí dobrodiní civilizace a „vrátí se“. Dobrodiní moderní civilizace Tunisané celkem pochopili. Ale ke křesťanství se nevrátili.

Největší a nejsmutnější memento stojí v Karthágu. Co v Karthágu: Nad Karthágem! Na pahorku Byrsa, vedle archeologického areálu, s úžasnými výhledy na Tunis a na moře – tam, odkud se dívala královna Dido na odplouvající lodě. Tam stojí katedrála svatého Ludvíka. Katedrála veliká – a prázdná – a odsvěcená – jako památník sebe sama.

Motorem celého projektu byl kardinál Lavigerie, který to tu nechal postavit: Maursko-byzantský sloh, oltářík s ostatky svatého Ludvíka, oltář svatého Augustina, mozaika svatého Cypriána, pamětní deska na posvěcení roku 1890 a na nadšené shluky lidu, a pod stropem latinský nápis „Toto je hned po stolci papežském nejvýznamnější stolec celého světa.“

A jak praví Kazatel, „Marnost nad marnost, všechno je marnost.“

Vanitas, vanitas, vanitatum vanitas.

Eseje, fejetony, přednášky