Jak se bavit o pražském jaru? (2018)

Na období let 1948 – 1989 se řada lidí dívá jako na jeden obří zlovolný a totalitní kolos, temnou díru v Československých dějinách, ze které se ještě stále nedokážeme vyhrabat.

Takto úzký pohled na minulost ale obsahuje dost problémů: třeba devalvuje a relativizuje různé zkušenosti z různých období „vlády jedné strany“ a neuvažuje o historii v kontextech. Ty jsou přitom pro její interpretaci a pochopení úplně zásadní.

Nejvíc negativní záležitost

Předseda KSČM Vojtěch Filip v článku prestižního britského listu The Guardian, věnující se otázce Pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy, uvedl, že „tehdy byl v politbyru Sovětského svazu pouze jeden čistokrevný Rus, a ten hlasoval proti invazi. Brežněv byl z Ukrajiny. Většina invazních armád byla ukrajinská”.

Za jeho nepravdivým výrokem stojí potřeba vyjádřit se za každou cenu k dnešnímu rusko – ukrajinskému konfliktu. Skutečnost, že si pro svou politickou agitku vybere jeden z nejpotupnějších okamžiků v historii Československa, je sama o sobě nechutná.

Dvakrát se nepředvedl ani Andrej Babiš, jeho volná improvizace na téma invaze zakončená výroky „Vzpomínáme si potom, když nás okupovali, když jsme hráli hokej a samozřejmě Palach a všechno. Takže je to nejvíc negativní záležitost.” – vypadala spíš jako parodické vystupení komika, kterého nastrčili za premiéra země, aby ho ztrapnil.

Jiné, než vítězství vládnoucích sil

Proces, který běžně označujeme jako pražské jaro, měl dlouhé trvání a vyvrcholil v roce 1968. Už po Stalinově smrti a slavném XX. sjezdu KSSS se museli dogmatičtí komunisté z poválečné éry konfrontovat se zločiny stalinismu, někteří z nich to zvládli lépe a jiní zase ne.

Totéž probuzení a sebereflexi musela vykonat i větěina tehdejší společnosti. V Československu to nastartovalo nevídaný proces emancipace, který byl doprovázený nebývalou mírou kulturního, uměleckého a společenského rozmachu. Ten byl tvořen vzácnou, obousměrnou silou: šel zespodu, stejně jako zvrchu.

Průlomové myšlence demokratického socialismu uvěřila velká část tehdejších elit a až s překvapivou shodou reprezentovala názory a touhy široké veřejnosti. Ne tolik paradoxně to bylo vedení tehdejší KSČ, kdo se k celému procesu připojil až mezi posledními – v lednu 1968. Jednoznačně tedy šlo o vítězství jiných, než vládnoucích sil.

I když prapor pražského jara ještě rok po roce 1968 nesli studenti a studentky, nejen na symbolické a mentální rovině ho ukončila 21. srpna 1968 právě okupační vojska Varšavské smlouvy. Ztrátu ideí, vizí, spojenou s jejich příjezdem a nástupem normalizace mnozí pamětníci dodnes vnímají jako zradu srovnatelnou s Mnichovem.

Vzepjetí podobné tomu, které přinesla 60. léta, jsme naposledy mohli vidět v roce 1989. Potom ale Sametová revoluce požrala své děti. Kulturní elity nedokázaly (a těžko říct, nakolik to šlo) vytvořit kontra narativ Klausovu programu, vzdali jsme se sociálních otázek a společnost se víc než na spolupráci a ideje začala orientovat na zisk a obchody. I proto nám 60. léta se svou unikátní dynamikou můžou být stálou inspirací, a to i když nevíme, jakým směrem by se Československo vydalo, kdyby do něj vojska nevpadla.

Násilné nastolení sovětského vlivu na našem území znamenalo ukončení jednoho z nejpozoruhodnějších experimentů v tehdejší východní Evropě vůbec. Vzhledem k tomu, co sovětská invaze v Československu nejen nastartovala, ale co zlomila, by bylo na místě zachovat minimálně nějaké decorum, ale to čeští vrcholní politici mnohdy neumí. Filip plácá, Babiš koktá a Zeman přímo mlčí.

Těch 50 let, které si letos připomínáme, je sice dlouhá doba. Na hodnotách, které před nás Pražské jaro postavilo, to ale nic nemění – naopak. Je to důležité období i z hlediska chápání komunistické éry. Pojďme si to, narozdíl od představitelů naší země, my ostatní důstojně připomínat.