Mně sedmnáct aneb 21. srpen teenagerovskýma očima (2018)

Když dospěla jen pár desítek metrů níž, k průhledu na Vinohradskou, vynořil se menší oddíl vojáků v helmách a se skloněnými samopaly. Štěkl povel, maníci stanuli, hlavně se pozvedly a spustila pořádná, tak půlminutová palba.

Ohromeně jsem koukal, jak se do štuků horních pater činžáků naproti zakusují projektily. Omítka i sklo se rozprskly na chodníku, pískající dav na hlavní třídě se také rozlétl a vykukoval z domovních chodeb. Když echo salvy doznělo a nad strnulým tichem jen pleskala křídla vyplašených ptáků, oficír zas cosi zaštěkl a zbraně povadly.

Prokristapána! Doopravdy jsou tu a střílejí ostrými v ulicích. Teď možná vniknou do rozhlasu a bůhví, co bude. Dělal jsem si starosti o sestru, ale zároveň byl vzrušený.

A od Vinohradské tržnice zvolna sílil nezaměnitelný řev zatím neviditelného tanku. Osmělení lidé mezitím vylezli a marně se pokoušeli oslovovat kamenně netečné vojáky. A už tu byl první ocelový dinosaurus s vyšší šarží ve velitelské věži.

Kapitán seskočil na chodník, lidé se uctivě rozestoupili, a dal se do řeči s oficírem předvoje. Gestikulovali, ukazovali na hlavní vchod do rozhlasu a zřejmě jim nebylo jasné, co mají dělat. Rostoucí dav kolem nich se zatím pokoušel školní ruštinou vysvětlovat, že to musí být omyl a zahraniční armáda v plné zbroji tu nemá proč být.

Což se mi zdálo na mých sedmnáct málo akční, a tak jsem se protáhl kolem prudce sálajícího tanku a pustil se dolů k Václaváku. V jeho dolní polovině už také stály tanky obsypané hysterickými lidmi. Na rohu Jindřišské startoval motor menší náklaďák, na korbě asi dvanáct vrstevníků se stejně rozevlátými vlasy a žhnoucíma očima.

Jeden měl v ruce československou vlajku na žerdi. „Kam jedete?“, křikl jsem nahoru. „Na Klárov, prej se tam střílí,“ natáhl ruku jeden z nich. Dal jsem nohu na pneumatiku a vylezl svižně nahoru. Vůz se rozjel a já se rychle chytil postranice, aby to se mnou nešmejklo na podlahu

Míjeli jsme další tanky a další lidi kolem nich na Národní třídě a na nábřeží. Tu a tam se zdálky ozývaly jednotlivé výstřely, nebo krátká dávka. Nebylo jasné, odkud. Stál jsem na korbě v bojovém rozechvění, ačkoliv doopravdy bojovat jsem jistě nechtěl, neuměl bych to a ani neměl čím. Ale lidé nám povzbudivě mávali, zástava vlála a vítr mi foukal do obličeje. Bylo to všechno neuvěřitelné.

Jenže cestu k budově ÚV KSČ neprodyšně blokovaly tanky a transportéry, naše slavná jízda uvázla v bezradnosti. A tak jsem seskočil a vracel se cik cak zpátky do centra. Všude stejné obrázky, uprostřed ulic na kolejích tanky, pod pásy vytrhané plástve asfaltu, a ty neustálé pokusy o komunikaci s nereagujícími vojáky. Vzpomněl jsem si na sestru a kolem poledního se ocitl zas u rádia. Kruh se uzavíral.

A teprve tam jsem se ocitl ve skutečné revoluční vřavě. Hořících tanků tu bylo několik, opodál rozválcovaný autobus, vedle převrácený náklaďák, další trčel v obrovské výkladní skříni naproti rozhlasu. Dav hlučel jak obří úl a když jsem se prodral skoro před hlavní vchod s tím, že mám uvnitř sestru redaktorku, na což lidé slyšeli a dělali mi cestu, uviděl jsem na dlažbě krev. A další na praporu v rukou jakéhosi kluka.

Zrovna odjížděla sanitka se zapnutou houkačkou. Hlouček Rusů stál zády k sobě, samopaly polo napřažené. A lidé na ně doráželi stále víc, poslední hodiny tu muselo být horko. Rudoarmějský poručík už z toho byl evidentně na nervy. Jak do něj neustále kurážnější Češi už skoro strkali, ruka mu najednou sjela k pasu, bleskem vytáhl revolver a jednotka zacvakala uzávěry. Lidé odskočili do stran, někdo do mě vrazil jako býk a já se ocitl na druhé straně ulice.

A přišla další salva. Do vzduchu, ale zase i pod střechy. Ustupující dav mě zatlačil do jednoho z průjezdů a tam se ukázalo, že momentálně nelze bez obav projít Vinohradskou žádným směrem.

Trávil jsem tam v tom zajetí podrážděných Rusů, z nichž řada určitě nevěděla, kde se to ocitli a proč na ně lidé tak doráží, dobrou hodinu a přemýšlel jak vypadnout, než si pro nás vojáci dojdou. Myslitelné bylo v tu chvíli všechno. Nakonec jsme to s pár kluky vzali přes dvorky, přelezli několik zdí, vyšli na prázdnou ulici kdesi pod Smetankou, řekli si navždy čau a vydali se po svých.

Do příštích jednadvaceti let s ruskou armádou za zády.