Návrat národního traumatu (2018)

Extempore připomnělo, že srpen není důvodem k oslavě, ale symbolem hlubokého traumatu, které se, jak jinak, projevuje agresivitou.

Za likvidaci pražského jara se dodnes hledá viník a může jím být premiér, který svou kariéru začínal v rámci nomenklatury posrpnového režimu, může jím být ruský prezident Vladimir Putin, protože je Rus, český prezident Miloš Zeman, protože nepronesl projev, nebo americký prezident Lyndon Johnson za to, že invazi nezabránil. Ovšem všechna obviňování i výbuchy agrese zakrývají vědomí, že kdo tehdy selhal, nebyli ti druzí.

Srpen zastavil změny pražského jara, které nepochybně bylo chvályhodnou snahou domoci se pod skvělými frázemi o obrodném procesu trochu větší míry svobody v rámci diktatury. Ovšem nezodpovězena zůstává otázka, proč právě v Československu bylo ve srovnání s jinými sovětskými satelity po válce méně svobody a proč jí bylo méně také v období po srpnu v roce 1968.

Smrt Stalina v roce 1953 znamenala ve všech zemích komunistického bloku konec teroru, přesto se období tání i reforem spojených se jménem generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova Česku jakoby vyhýbalo.

Rychlý návrat k neostalinismu

Neostalinský režim pod taktovkou prvního tajemníka strany Antonína Novotného už v roce 1953 úspěšně zlikvidoval protesty proti měnové reformě a větším represím zabránil pouze zásah z Moskvy. Policejní dohled nad obyvatelstvem režim ještě přitvrdil o tři roky později v reakci na maďarskou revoluci.

Sovětští komunisté obecně měli s československými soudruhy potíže. Novotný a jeho lidé se odmítli veřejně vypořádat se zločiny stalinismu, i když to Chruščov požadoval na XX. sjezdu své strany v roce 1956. O pět let později zase doporučil ekonomické reformy, pražští neostalinisté se však spokojili pouze s kosmetickými změnami typu odstřelení Stalinovy sochy na Letné.

Sověti trpěli zpátečnický československý režim do té doby, dokud se Novotnému dařilo uspokojit obyvatelstvo zvyšováním mezd a penzí. Koncem roku 1967 už bylo jasné, že to nepůjde, a tak schválili jeho výměnu za Alexandera Dubčeka. Chruščovův nástupce Leonid Brežněv dokonce svým legendárním výrokem „Eto vaše dělo“ vyzval k reformám podle maďarského vzoru.

Brežněv se však přepočítal, protože dosud tak konzervativní Čechoslováci postupovali podle pravidla „ode zdi ke zdi“. Do reforem zařadili i něco tak neslýchaného jako volbu stranických funkcionářů, zrušení cenzury a dohledu státní bezpečnosti nad obyvatelstvem. Nejhorší bylo, že Dubčekovy reformy způsobily rozkol v komunistické straně.

Při pohledu z větší vzdálenosti se dá říci, že Brežněv neměl při rozhodování o invazi na vybranou. Zdejší komunistická strana zajišťovala sovětskému impériu kontrolu nad strategicky položenou zemí, a přitom si nevěděla rady ani sama se sebou. Vlastně je podivné, že Čechoslováci od března až do samého srpna ignorovali Brežněvovy výstrahy, ať s obrodným procesem přestanou. Přitom ani nedomluvili diplomatickou podporu v jakékoli jiné zemi včetně Ameriky.

Na srpnu 1968 není překvapivé, že k invazi došlo, ale spíše rychlost, s jakou se už po pár týdnech od invaze začala země vracet k praxi neostalinismu. Důvody pro trauma z vlastního selhání se opravdu najdou.