Jak si paní Baťková z Plzně jela koupit v srpnu 1968 do Prahy hodiny (2018)

Paní Baťková byla tichá a moudrá žena, kterou jsem po několik let navštěvoval v jejím bytě v Mikulášské ulici č. 6 v Plzni. Nyní už ji nenavštěvuji, protože zemřela, ale rád na ni vzpomínám, stejně jako na to, co mi při mých návštěvách vyprávěla.

Například to, že pravidelně každý rok v létě jezdívala vlakem z nedalekého nádraží na jeden den do Prahy. Tam vystoupila na Smíchovském nádraží, odtud se dostala tramvají a pěšky na Hradčany ke svatému Vítu na ranní mši svatou, kde její pražská pouť vždycky začínala. Potom prošla některá další místa hlavního města, která měla ráda, občas si něco koupila, něco málo pojedla a pak se zase vracela domů.

Tak to dělala rok co rok a právě tak to měla naplánováno i jednoho srpnového dne před padesáti lety. Tehdy se navíc těšila i na to, že si koupí v Praze nástěnné hodiny, které tam rok předtím viděla ve výloze prodejny Klenoty poblíž Václavského náměstí (v Plzni takové neměly), a moc se jí líbily.

Velmi časně ráno, kolem čtvrté, vstala, kolem páté seděla ve vlaku, kolem šesté v něm spala jako batole a kolem půl osmé byla na Hradčanech. Do svatovítské katedrály se však tenkrát nedostala. Hradčanské náměstí bylo totiž plné tanků a vojáků a hradní brána byla uzavřena.

„Asi natáčí nějaký film,“ řekla si v duchu a vydala se dolů Novými zámeckými schody přes Malou Stranu a Staré Město na Václavské náměstí. Když na něj došla a viděla, co se tam děje, poopravila svůj úsudek. Nejde o film, ale velkofilm. Vojáků i tanků tady bylo ještě mnohem více než na Hradčanech. Slyšela střelbu, viděla krev i slzy. Všechny obchody byly zavřené a průčelí Národního muzea rozstřílené. Všude plno lidí.  Bylo 21. srpna 1968. Pochopila, že hodiny si zde toho dne nekoupí.

Ne, že by neměla ráda výpravné velkofilmy, ale tento hororový dál už sledovat nechtěla, natož v něm bezděčně účinkovat jako komparzistka na odstřel. Zatoužila po jediném – vrátit se domů. Jenže dostat se k pražskému Hlavnímu nádraží, odkud chtěla odjet, znamenalo prodírat se projíždějícími vojenskými vozidly s pruhem bílé barvy, jejichž některé posádky střílely kolem sebe hlava nehlava. Rozhodla se proto raději jet tramvají na Smíchovské nádraží a tam nasednout na první zpáteční vlak do Plzně.

Avšak ani to nemohla. Městská doprava se ten den dopoledne v Praze zastavila. Tramvaje nejezdily, ale hořely. Zamířila proto na Smíchov pěšky a skoro by se tam dostala, nebýt toho, že i na Jiráskově mostě hlídkovali vojáci CA se samopaly a nechtěli ji pustit na druhou stranu ani tehdy, když je o to odvážně žádala jejich rodným jazykem, který slušně ovládala.

„Jak se teď dostanu domů a kde přespím, když se tam nedostanu?“ ptala se v duchu sama sebe. Protože byla žena moudrá, nepropadla panice, ale začala se modlit. A netrvalo dlouho, objevila se nějaká Pražačka, která jí nabídla nocleh. Po několika dlouhých hodinách byl však most přes Vltavu přece jen uvolněn a k večeru odjížděl ze Smíchovského nádraží vlak na Plzeň, který vezl i paní Baťkovou.

Skoro za tmy dorazila unavená a téměř k smrti vyčerpaná konečně domů. Nemohla jít v Praze na Hradčanech na mši svatou, nemohla si koupit poblíž Václavského náměstí vyhlídnuté hodiny, nepořídila tam vůbec nic.

Přesto své sousedce, která věděla, že strávila 21. srpen 1968 v Praze a druhý den se jí zeptala, jak se tam měla a co ten den prožila, odpověděla: „Málem mě zastřelili, ale měla jsem se dobře. Potkala jsem tam jednu velmi hodnou ženu, která mi nabídla zadarmo nocleh.“