Jak migrace všude polarizuje společnost (2018)

Vše postupně akcelerovalo s rozvojem a dostupností internetu, ale opravdový polarizační drive se spustil s rozvojem sociálních sítí s jejich algoritmy, které způsobují, naprogramují a zaslepí politické smýšlení dokonce i u lidí, kteří ještě donedávna byli schopni uvažovat samostatně a kriticky. Poptávka po „plus-minusových“ či „nula-jedničkových“ výkladech společenských trendů a událostí akceleruje.

Diskuse o migraci jsou typickým příkladem, všichni jsme asi zažili na sociálních sítích něco podobného. Jdou si leckde po krku i kamarádi. Kteří pak už nejsou kamarádi.

Typicky v souvislosti s tím co, se dělo v Saské Kamenici. Jeden názor říká: to už je definitivní konec Merkelové. Druhý názor říká: to říkáš pořád, konec Merkelové už si věštil mockrát. Jak to, že tam teda pořád ještě je?

Podle jednoho názoru demonstrovali v Saské Kamenici neonacisti, podle druhého slušní lidé, které znepokojila vražda.

Vítězství vlastní pravdy

Podle jedněch nemá veřejnost vědět národnost vraha a jeho legální statut, podle druhých to má vědět okamžitě. Podle jedněch Merkelová pozvala v roce 2015 migranty a porušila dublinskou smlouvu, podle druhých se řídila německou ústavou. Podle jedněch se Merkelová zachovala slušně a humanisticky, podle druhých politicky rozvrtala – když to řekneme slušně – celou Evropu.

Podle jedněch bylo na koncertu proti extremismu 65 tisíc lidí zcela spontánně, podle druhých tam přijeli z celého Německa, organizovala to vláda a nebylo jich 65 tisíc, ale tak sotva třetina. V německých městech jsou ghetta a no go zóny. Ne, já jsem tam byl a nic takového tam není. Nakonec si vzájemně všichni sprostě vynadají.

Nebo si přečtěme, co napsal ve Financial Times komentátor Gideon Rachman, který do Chemnitz zajel. Potkal lidi, kteří mu říkali, že demonstrovali proti komunismu před tím, než se zhroutila v roce 1989 železná opona. Stejně jako dnes – když demonstrují proti vraždě spáchané uprchlíkem – jim tehdy vláda říkala, že jsou jenom póvl, společenská sedlina a pravicový lidský odpad. Tehdy chtěli svobodu, dnes se bojí, že vláda dělá málo pro jejich bezpečnost.

Demonstranti z druhé strany barikády a spolková vláda mají úplně jinou historickou paralelu. Demonstrace proti migraci jim připomínají nástup fašismu v 30. letech. Je třeba to zastavit. Tolik Rachmanův postřeh.

Tak a teď ať nám někdo vysvětlí, jak se tyto zcela protichůdné narativy a výklady událostí mohou někdy spojit v nějaký konsensus, v hledání nějakého společného řešení.

Toto člověka děsí nejvíc: ten nástup silovosti v argumentaci a nekompromisnosti. Protiimigrační tábor bude posilovat, to je jasné, jen nevíme, o kolik a jak rychle. Má-li být v základech demokracie a hledání domluvy, jak se ale mohou tyhle dvě skupiny lidí někdy domluvit?

Zdá se to čím dál víc nemožné. Celá problematika se začíná posouvat tam, kde v demokracii žádná domluva možná není. Je to jako trest smrti nebo potraty. Buď vyhrají ti, co jsou pro nebo ti, co jsou proti. Trest smrti ale nemůže být kompromisní nebo nějak napůl, ani potrat.

Vykopává se stále hlubší příkop, který nepovede mezi národy Evropy, ale uvnitř národů Evropy.

Při troše námahy ten migrační kompromis ale najít lze: pomáhat hlavně v Africe, aby lidi mohli zůstat doma. Co proti tomu může někdo mít? Pokud migrace, tak jedině legální a kontrolovaná. Na druhé straně: nevysmívat se obavám lidí o vlastní bezpečnost, i kdyby byla přehnaná. Chce ale tohle někdo vůbec slyšet?

Spíše to vypadá, že místo konsensu a kompromisu všichni touží po vítězství svojí pravdy.