Palach 2018. Tak vo co mu šlo? (2018)

Schválně procházím kolem filozofické fakulty, zvolním a vzpomínám, jak na dřívějším náměstí Krasnoarmějců za totáče kvetla v trávě rudá hvězda. V hlavě mi zní ústřední věta mladého Jana Palacha: „Já nejsem ničí…“ Říkám si, co v člověku způsobí, že nemá potřebu smečky, patří sám sobě a to mu stačí.

A zároveň má tak jasnou představu o tom, co je správně, že pro jakoukoli odchylku od ideálu není v jeho životě místo. Kde se bere vnitřní kompas a díky jaké chemii někdo časem najednou všechno popře a sklouzne k pragmatismu. Moje babička říkávala „každej je ňákej z ňákýho důvodu“.

Vzpomínám, jak jsme byli před lety s kapelou Plastic People na Taiwanu; měli tam tenkrát před volbami, vnímali nás jako vyslance svobody. Já jsem v záchvatu prostořekosti na konferenci utrousila, že Češi nejsou národ odvážlivců, a když se najde hrstka lidí, kterým jde vážně o svobodu, je to skoro zázrak, ale pak to stojí za to. Byla jsem vlastně šťastná, že jsem takovými lidmi obklopená.

Dnes je kapela rozdělená na dvě půlky, které se hádají o značku, a tím se podstata a vnitřní náboj tohohle seskupení pro mě úplně vytratily. Jakej by byl asi dneska Palach? Udržel by si svou buddhistickou nepoddajnost za všech okolností, a nebo by se taky nechal zpíárovat?

Každej je ňákej z ňákýho důvodu

Čekám na tramvaj s partou padesátníků, kteří jdou zřejmě z téhož filmu.

„Moh klidně vycestovat na vobčanku, tak vo co mu šlo? Hned se pálit taky,“ říká první vrstevník.

„Tak on měl už hlavně zapálený lejtka kvůli tý bloňďatý buchtě; chtěl ji sbalit, ale neměl ani na pivo,“ říká druhý.

„Tak… já taky nemám na pivo,“ utrousí další.

„Ty si konečně vyřiď třetí odboj, ne? Řekni třeba, žes za totáče cyklostyloval!“

„Co to je?“

„Kopírování, nebo řekni, žes rozdával letáky, a budeš mít na pivo a průměrnej důchod k tomu.“

„Já žádný letáky nerozdával, jsem pil pivo.“

„Sežeň svědka, a nevotravuj furt s pravdou, seš jak ten Palach.“

Vystupuju z tramvaje, upaluju domů a říkám si, že každej je prostě ňákej z ňákýho důvodu…