Usáma bin Ládin na Hlavním nádraží (2018)

Byl jsem tak trochu zaskočen. Bylo to poprvé za 30 let, totiž od Palachova týdne roku 1989, co po mě policista žádal, abych prokázal svou totožnost. Tehdy jsem byl podezřelý už jen proto, že jsem byl teenager, teď jsem byl tedy policejně zjišťován skoro přesně po 30 letech na skoro stejném místě na základě mlhavé formulace, že bych mohl být pachatelem nebo obětí trestného činu.

Ano, posun tu je, tentokrát se policista dokonce usmál a odpověděl na otázku, proč mě legitimuje, i když zavádějícím způsobem. Je příznačné, že – coby neřidič – jsem dlouhou polistopadovou éru mohl prožít bez toho, že by mě zastavil policista. Podobně jako lidé v zemích, kde jsem také pobýval, třeba v Británii, kde lidé ani nemají občanské průkazy.

V české společnosti je skutečně nějaký samovolný posun k autoritářství, to jsme zaznamenali třeba už v době zmlácení účastníků Czechteku v roce 2005 nebo jiných incidentech podobného druhu. Druhý důvod ale už souvisí se zmíněným Usámou bin Ládinem a jeho pohrobky.

Bezpečnost především

Západ se cítí ohrožen a proto se stále více zabezpečuje, nebo, jak se občas říká, sekuritizuje. Zvykli jsme si na betonové bloky u náměstí, v ulicích občas vidíme i vojáky s útočnými puškami a jsme také preventivně legitimováni. Nepochybně se zesílily i jiné druhy dohledu, o kterých ani nevíme.

Usáma bin Ládin přestal být důležitý dávno před tím, než jej americké komando pohřbilo na mořském dně. Jeho duch však kráčí dál. Tím spíše, že roli Al Kaidy coby hlavního inspirátora nebo i pachatele teroristických útoků převzal Islámský stát, organizace sice také sunnitská, ale s jinou ideologií, strukturou a cíli.

V uplynulých letech se Usámova Al Kaida musela z řady míst stáhnout a přerodit se do nových forem, z velké části i pod tlakem Islámského státu. Stejný proces právě nyní podstupuje i on, který se chvíli skutečně choval jako „stát“. A podobně jako v Usámově případě, i zakladatel IS Abú Bakr Bagdádí fyzicky přežil smrt své vlastní organizace.

Islámský stát samozřejmě pokračuje, ale ztratil teritoriální základnu v oblasti Iráku a Sýrie a rozptýlil se po různých krizových částech světa jako síť buněk. Zejména v Asii a Africe, ale také Evropě. Bude se snažit dát o sobě vědět právě akcemi v zemích, kde to vyvolá mediální pozornost.

Po sedmnácti letech se dá říci, že Amerika sice nevyhrála své války v Iráku a Afghánistánu, ale přece jen vytěsnila džihádismus ze svého vlastního území. V USA více lidí zabijí pravicoví extremisté než islamisté. To se nedá říci o Evropě, kde během několika velkých útoků zejména ve Francii a Německu zemřely v součtu stovky lidí. Rukou islámských teroristů v posledních pěti či deseti letech v Evropě zahynulo mnohem více lidí než v Americe.

Evropské účtování

Dobrou zprávou je, že se jedná o „nízkonákladový“ a technicky primitivní teror, jako je použití automobilů, nožů nebo nanejvýš ručních palných zbraní. I nadále se samozřejmě spekuluje o tom, kdy někdo poprvé použije nějakou biologickou nebo radioaktivní látku, případně dron, což ovšem vyžaduje větší znalosti, větší vzájemné propojení teroristů a tedy i snazší zachycení pomocí tajných služeb.

Obojí, primitivní teror i obavy z nástupu nové generace teroristů, snad z řad navrátilců ze Sýrie, vedlo ke zmíněné „sekuritizaci“ života, omezení volnosti pohybu, zvýšení dohledu a snad i určitému vnitřnímu uzavření společností.

Vlastně se dá říci, že zatímco Američané mohou svůj 9/11 připomínat v určitém konkrétním okamžiku, dokonce s pocitem vítězství, Evropa si prožila své „11. září“ méně nápadně, jaksi postupně a v naředěné formě. A také bez pocitu, že nebezpečí pominulo.