České zdravotnictví stojí na neviditelné práci a vykořisťování personálu (2018)

Pohled na stále se zhoršující české zdravotnictví, kterému odcházejí doktoři a doktorky do zahraničí, a ve kterém většinu neviditelné tíhy nesou na svých bedrech zdravotní sestry, nebyl zrovna uspokojující.

Příběhy o tom, co sestry zažívají, byly přitom veřejně známé: nedostatečné mzdy, porušování zákoníku práce, přesčasy nebo totální oddanost svému zaměstnání. Má to i svůj genderový rozměr: podobně jako u sociální práce nebo učitelství, se i u zdravotních sester očekává, že se naplno ponoří do své pečující role.

Práce jako poslání, péče jako základní schopnost ženy. Že by se za ni mělo adekvátně platit, a že by člověka neměla stát zdraví (psychické ani fyzické) a právo na vlastní osobní a rodinný život, to už se tak často nedodává.

V druhé půlce srpna vyrukoval odborový svaz zdravotnictví a sociální péče se stávkovou pohotovostí. Hlavním diskutovaným bodem bylo kromě pomalu rostoucích platů i množství přesčasů, který u zdravotních sester často překračuje zákonné limity. Zástupci svazu vyzvali pracovnice, aby přesčasy bojkotovaly. Je to ale takhle snadné?

Stávková pohotovost a odpor vůči aroganci moci

V karlovarské a chebské nemocnici funguje už víc než rok Iniciativa sester. Vznikla zdola, na základě sebeorganizace a hlavní roli v jejím fungování hraje uvědomění si vlastní hodnoty.

Prvotním impulsem pro založení Iniciativy byly rozdílné platy a mzdy v krajských a veřejných nemocnicích, které mnohdy tvořily i víc než deset tisíc. Ty jsou u nás důvodem fluktuace zaměstnankyň, vylidňování krajů a vedou vždy k úpadku péče. Mladé sestry můžou někdy odejít do veřejných nemocnic, ty, které mají ke „své“ práci a ke „svému“ kraji vztah, zůstávají a musejí toho zvládat čím dál tím víc.

Karlovarská a chebská autonomní buňka si během roku vybojovala vyšší platy, ale to není všechno – dlouhodobě akcentuje otázku pracovních podmínek zdravotních sester. Jejich heslo, možná v podprahové reakci na legendární stávku lékařů v roce 2011 pod názvem „Děkujeme, odcházíme“ zní: „Neodcházíme, organizujeme se“. Nebojují přitom jen za sebe: lepší podmínky chtějí pro všechny pomocné pracovníky ve zdravotnictví.

Iniciativa sester od začátku svého fungování každým gestem, reakcí, nebo akcí ukazuje na jednu zásadní věc: není možné direktivně nařizovat sestrám, co a kdy mají dělat. Kdy mlčet, kdy vyjednávat, kdy hrozit výpovědí. Základem pro opravdovou změnu musí být vždy vědomé rozhodnutí samotných pracovnic, které je povede nejen k vlastní snaze bojovat za lepší pracovní podmínky, ale i ke změně přemýšlení o systému práce ve zdravotnictví a roli zdravotních sester v něm.

Jenom takové uvažování nebude možné zlomit vydíráním, že „budou trpět pacienti“. Nebude převáděním odpovědnosti, kterou za stav nemocnic vždy a bezpodmínečně nese nejvyšší management, a ne lidé, kteří v něm za mrzké peníze pracují.

V dopise, uveřejněném na serveru Alarm, zástupkyně kolektivu dodávají : „Leckteré z nás mohou mít i dnes „morální dilema“, mohou si říkat: „Když odmítnu přesčasy, když začnu dodržovat kompetence, když začnu opravdu bojovat zdola, doplatí na to pacienti, kteří si to nezaslouží.“

Je to špatná úvaha. Zaprvé, pacienti doplácejí právě na to, že managementům ve většině nemocnic pořád pomáháme krizi flikovat, záplatovat, zastírat, a tím dál zhoršovat. Zadruhé, když budeme „zachraňovat“ systém vlastním přetěžováním se, nikdo to neocení – a nejen to, budeme na to dál doplácet my i pacienti.”

Mají pravdu. Jestli české zdravotnické odbory chtějí usilovat o skutečné zlepšení, musí sestry umět dlouhodobě podpořit, a nejen je povolat do boje, když neprůhledná oficiální jednání selžou. Ministerstvo zdravotnictví a managmenty nemocnic pak musí pochopit, že zdravotní sestry jsou pro naši společnost klíčové, a proto nejde stavět legitimitu péče na jejich vykořisťování.

Stávková pohotovost a odpor vůči aroganci moci jsou bezpochyby důležité věci. Pokud ale nestojí na základech sebevědomého a sebeuvědomělého hnutí sester, které znají svou cenu a vědí, čeho chtějí dosáhnout, můžou skončit nedozírnou katastrofou.