Druhý život Karla Pecky (2018)

Toho pána jsem neznal, knihu jsem četl kdysi dávno a navíc, měla brilantní předmluvu od profesora Václava Černého, k němuž jsem v 60. letech chodíval na přednášky. Bylo mi jasné, že cokoli napíšu, bude vedle toho vypadat jako slohové cvičení.

Pan Pagáč byl však neodbytný, tak jsem se s ním nakonec sešel a vyslechl jeho příběh, který mě dojal. Jako mladý, někdy na počátku 90. let si Motáky přečetl a pár dnů na to, na smíchovském nádraží, potkal někoho, kdo se fotografii spisovatele na obálce podobal.

„Promiňte, pane, nejste náhodou Karel Pecka?“ Byl to on. Dali se do řeči, jeli spolu v kupé a stali se přáteli. Autora vždycky potěší zájem čtenářů a opravdový zájem potěší opravdu. Scházeli se až do jeho smrti v roce 1997 a protože neměl děti, předal mu svou literární pozůstalost.

Byl to veliký dar, ale také velká odpovědnost. Jak s ním naložit? V té době plné nových možností lidé moc nečetli a navíc měli konečně přístup k dříve nedostupné literatuře západní.

Příběhy skutečně prožité

Pan Pagáč si ale vzal do hlavy, že Karel Pecka je tak dobrý spisovatel, že je třeba jeho dílo znovu vydat. V zavedených nakladatelstvích neuspěl, tak se rozhodl jít do toho sám a na vlastní riziko. Jako manažer v neziskové organizaci k ediční činnosti neměl blízko, ale postupně se všechno potřebné naučil. Nejtěžší asi bylo přemlouvat lidi, jako jsem já, aby přiložili ruku k dílu.

Pan Pagáč mě nakonec přesvědčil hlavně tím, že mě přiměl přečíst si knihy Karla Pecky znovu. Uvědomil jsem si, jak velký to byl autor a jak zůstal nedoceněný. Já jsem neměl odvahu oslovit ho, když jsem ho vídával v hospodě U černého vola na loretánském náměstí a lituji, že jsem svůj ostych nepřekonal a neseznámil se s ním.

Pecka totiž není o nic horší než Solženicyn a kdyby byl příslušníkem národa většího než malého, získal by světovou proslulost. A po právu. Jeho příběhy mají nejen dokumentární hodnotu tím, že krůček po krůčku zachycují, co se dělo s politickými vězni v komunistických kriminálech a pracovních táborech, ale především tím, že ukazují, jak někteří z vězňů dokázali nesnesitelnému útlaku čelit a jak v tomto zápase nacházeli sami sebe.

Každý, kdo hloubá a pochybuje o smyslu života, by měl tyto příběhy číst, přemýšlet o nich a konfrontovat se s jejich hrdiny. Nejsou to totiž příběhy vymyšlené, ale skutečně prožité, což jim dodává ještě větší sílu.

Nyní tedy máme výběr z toho nejlepšího, co Karel Pecka napsal na stole. Osm knih v jediném svazku o 996 stranách. Pusťme se tedy do toho.