Fotografie pro Zemana (2018)

A reakce těhle obyčejných českých občanů, které neorganizovala žádná PR agentura ani „podezřelá“ nezisková organizace, je vtipná, naléhavá a elegantní zároveň.

Prezident Zeman vyvolávající duchy druhé republiky pronesl v posledních dnech mnoho slov, která bývají obvykle vyhrazena pouze pro představitele politického suterénu. Zaútočit plošně na celou jednu skupinu obyvatel definovanou etnickým původem a barvou pleti je z úst hlavy státu absolutně šokující. Respektive bylo by to šokující, kdyby nás ještě něco takového mělo od prezidenta šokovat.

Byla to jen otázka času, kdy se vášně vybuzené migrační vlnou roku 2015, na níž prezident dosurfoval i do svého druhého volebního období, obrátí znovu proti tradičnímu terči, českým Romům. Je to skoro 30 let stejné. Jenže to, co si v 90. letech dovolil pouze otevřeně rasistický doktor Sládek, dnes zní z Pražského hradu.

Samozřejmě, že je to o něco sofistikovnanější rétorika než tehdy. Prezident balí své zjevně rasistické výroky do kdesi vyhrabané statistiky o devadesátiprocentní romské nezaměstnanosti. To je samozřejmě zvráceně mazaný způsob argumentace. Pokud devět z deseti Romů nepracuje, je samozřejmě povinností toho desátého prokazovat, že on je onen „cikán, ale slušnej“, jaké určitě zná každý.

Chaloupka strýčka Toma

Tahle mimořádná občanská povinnost je ovšem vyhrazena pouze pro Romy, a pokud jí nesplní, jsou automaticky považováni jako kdysi za „osoby práce se štítící“. A takoví, jak nám nedávno připomněl prezident, patří do vězení, případně jsou určeni k bití.

Tohle nemá být pokus lakovat věci na růžovo a popřít vážné sociální i bezpečnostní problémy v mnoha vyloučených lokalitách Česka. To je bohužel realita, s níž se za posledních 30 let nepodařilo příliš hnout. A je taky bohužel pravděpodobné, že to bude trvat ještě velmi dlouho, než se často beznadějná situace zlepší – pokud se vůbec zlepší.

Jenže politici, kteří netouží proměnit zemi, v níž se drží dočasně část moci, v napěchovaný papiňák, se obvykle snaží rasové vášně tlumit, hledat cesty k soužití, podporovat všechny možné cesty k aspoň částečnému zlepšení, podporovat pozitivní příklady.

Romové na fotografiích nabídli prezidentovi relativně důstojnou ústupovou cestu, mohl třeba některé z nich pozvat do Lán, pronést něco smířlivého, vzpomenout si na některou z romských osobností při udělování státních vyznamenání 28. října, těch způsobů je spousta.

Nestalo se, prezident stačil Romy plošně pozurážet ještě při odchodu z volební místnosti. Těch z fotografií se to asi nemůže dotknout osobně, sami vědí, jaký život vedou a jeden starý bílý muž je nedokáže ponížit.

Jen budou mít možná zas o něco větší strach, když pošlou děti do školy, aby nepotkali rozkurážené vlastence, kteří budou mít podle instrukcí z nejvyšších míst pocit, že potkávají méněcennou část populace a že se podle toho mohou chovat.

Jak říká klasik, na tyhle časy budeme jednou nejspíš vzpomínat jako na Chaloupku strýčka Toma.