Chcete místo v Senátu? Kandidujte na prezidenta! (2018)

Vedle zprávy o vzkříšení ODS a zjištění, že hnutí ANO „prostě Senát neumí“, zaujal také suverénní způsob, jakým uspěli všichni tři exprezidentští kandidáti.

Jiří Drahoš, Pavel Fischer i Marek Hilšer si vybrali pro kandidaturu Prahu a všichni velmi výrazně uspěli už v prvním kole – byť z něj postoupil přímo jen Jiří Drahoš. V druhém kole již nenechali zbývající dva pánové nikoho na pochybách, a suverénně porazili své pirátské protikandidáty – Libora Michálka a Evu Tylovou, když oba získali téměř 80 procent hlasů.

Klíčovou úlohu v jejich úspěchu sehrála bezesporu jedna jediná událost – prezidentské volby. Je pravdou, že bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš už trochu známější byl, ale jména Pavla Fischera a Marka Hilšera znal z širší veřejnosti jen málokdo. Několikaměsíční pozornost médií a téměř neomezená možnost hovořit k lidem, ale nakonec vykonaly svoje.

Přestože se nikomu z nich nepodařilo Miloše Zemana porazit, zaujali veřejnost během kampaně natolik, že nakonec každý zaznamenal velmi slušný výsledek v podobě stovek tisíc hlasů. Z jejich povolebních vyjádření bylo jasné, že si svou odpovědnost uvědomují. Jednohlasně slibovali, že se z politiky nestáhnou a budou se pokoušet o proměnu společnosti i nadále.

Pirátská bašta padla

Taková proměna mohla mít samozřejmě různé podoby. Poražení kandidáti mohli založit vlastní stranu či hnutí (třeba alespoň na komunální úrovni), angažovat se se svojí autoritou v konkrétních kauzách, či vstoupit do nějaké z existujících stran.

Nakonec se ale tři ze čtyř (s výjimkou Michala Horáčka) rozhodli pro cestu nejpohodlnější – nechat se zvolit do Senátu. Aniž bych chtěl podceňovat úlohu Senátu, který skutečně může být alespoň v některých situacích dobrou pojistkou udržení ústavnosti, je poněkud zklamáním, že se nikdo z nich neodhodlal k nějakému ambicióznějšímu politickému angažmá.

Uvidíme, co bude tento vývoj znamenat pro budoucnost. Ukázalo se totiž, že kandidatura na prezidenta může být skvělým způsobem, jak si s malými náklady posílit osobní značku, stát se politickou celebritou.

Příští prezidentské volby tak s největší pravděpodobností můžeme očekávat nával kandidátů, jejichž skutečnou ambicí nebude stát se prezidentem, ale připravit si podhoubí pro zisk nějaké lukrativní pozice do budoucna. Politická ambice se může velmi snadno proměnit spíše v podnikatelský záměr.

Do jisté míry je tak pochopitelná frustrace, jakou museli pociťovat senátní protivníci těchto prezidentských superkandidátů. Ukázkovým příkladem je poražený pirátský senátor Libor Michálek, který bezpochyby odvedl v Senátu velký kus prospěšné práce.

Mimo jiné ho třeba ocenila Rekonstrukce státu za nejaktivnější boj proti korupci ze všech senátorů. Nyní ho porazil kandidát, jehož hlavní politickou kompetencí – s trochou nadsázky řečeno - je neúspěšná kandidatura na prezidenta.

A frustrace ze senátora Michálka skutečně cítit byla. Už po prvním kole, které dost jasně naznačilo, že bude na Praze 2 tahat za kratší konec provazu, se zesměšnil výzvou k odstoupení svého konkurenta.

Chabě argumentoval tím, že na prezidenta mohl Hilšer kandidovat i kvůli jeho podpisu, a nyní by mu prý měl podporu vrátit. Korunu všemu nasadil Michálek po volbách, kdy se nechal pro iRozhlas slyšet, že se některé voličky rozhodují ne podle odvedené práce, ale jen podle vizáže kandidátů.

Senátní volby tak přinášejí ještě jednu zajímavou zkušenost. Bylo to poprvé, kdy Piráti – kteří dosud jen získávali nové mandáty – o nějaký mandát přišli. Mladá strana, prezentující se jako čerstvý vítr, nyní poprvé musela post hájit proti tváři ještě novější. Pirátská bašta padla a jejich kandidát prohru v médiích příliš neunesl.

Bude zajímavé sledovat, jak dokáží Piráti zvládat další neúspěchy, které někdy zákonitě přijdou. Pokud chtějí být trvalou silou na českém politickém kolbišti, budou se muset naučit přijímat i jakkoli kruté porážky s nonšalancí. Protože fňukáním a osočováním voličů se jejich sympatie získávají skutečně těžko.