Tyto senátní volby jako líheň prezidentských kandidátů (2018)

Senátní volby sice mají  být – jaksi z definice – soutěží osobností, ale přinejmenším v posledních deseti letech získávali senátní křesla celostátně ne příliš výrazní kandidáti svázaní s politickými stranami.

To se v těchto senátních volbách změnilo, částečně zřejmě i proto, že se na začátku roku konaly prezidentské volby, v nichž si několik kandidátů udělalo jméno. Někteří z nich si zřejmě uvědomili, že mohli být v prezidentském klání úspěšnější, kdyby měli potřebné politické zkušenosti.

Čeští voliči jsou totiž v posuzování prezidentských kandidátů dosti ambivalentní. Na jedné straně mezi nimi panuje poměrně rozšířená nedůvěra k politikům a politickým stranám, na straně druhé se od konce prezidentství Václava Havla (který se stal hlavou státu v revoluční době bez předchozích politických zkušeností) ukazuje, že voliči pro úřad hlavy státu nakonec preferují politika.

V první přímé volbě tak proti sobě stáli bývalý premiér Miloš Zeman a ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Kubera nebo Drahoš?

V té druhé voliči neposlali do druhého kola proti stávajícímu prezidentovi politicky nejzkušenějšího kandidáta expremiéra Mirka Topolánka nakonec nejspíš zejména proto, že Topolánkovo působení ve funkci premiéra bylo až obestřeno skandály, které měla veřejnost ještě v živé paměti.

Lze argumentovat, že Zemanův protikandidát Jiří Drahoš nakonec poměrně těsně prohrál částečně i proto, že neměl předchozí politické zkušenosti. Byl to hendikep jak v očích voličů, tak ve volebních debatách se Zemanem.

Zdá se, že hned několik z neúspěšných kandidátů z minulé prezidentské volby tak kandidovalo do Senátu právě s cílem získat potřebné politické ostruhy pro příští prezidentskou volbu.

A hned několik dosáhlo impozantních výsledků, které jim v případné další kandidatuře pomohou stejně jako fakt, že se stanou senátory, a budou tak získávat politické zkušenosti.

K těm, kteří takto uspěli patří Jiří Drahoš, který byl zvolen už v prvním kole, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Jako možný prezidentský kandidát je také zmiňován rektor Masarykovy university Mikuláš Bek, který stejně jako výše jmenovaní porazil svého soupeře ve druhém kole s velkým rozdílem.

ODS, která byla nejúspěšnější stranou v těchto senátních volbách, nemá – s výjimkou Jaroslava Kubery – mezi zvolenými senátory žádnou celostátně uznávanou osobnost, srovnatelnou s výše zmíněnými jmény.

Jediný další senátor, který byl (znovu)zvolen a má celostátní renomé, je Jiří Čunek, který by ovšem v případě, že bych chtěl kandidovat na prezidenta, musel překročit svoje poněkud provinční zakotvení na Moravě.

Pro úspěch případné prezidentské kandidatury bude samozřejmě důležité, jak se budou výše zmíněné celostátně známé osobnosti v Senátu profilovat. Velkým bonusem by bezpochyby byla vysoká pozice v Senátu, nejlépe ta předsedy Senátu, který je druhým nejvyšším ústavním činitelem u nás.

Ve světle skutečnosti, že ODS v těchto senátních volbách zvítězila a bude mít zřejmě nejsilnější stranický klub, by k této pozici měl mít nejblíže Kubera. Jenže bude hodně záležet na tom, kolik nezávislých kandidátů se připojí buď k lidoveckému senátnímu klubu nebo klubu STAN. V takovém případě není bez šance kupříkladu ani Jiří Drahoš.