Kdo to tu vyhrál ty volby (2018)

Zvláště, když šlo o volby senátní a komunální, které nerozhodují o vládě a rozpočtu. Trendy byly naznačeny, ale rozhodující poslanecké klání je daleko, takže se ještě toho hodně může změnit. Ale od toho tu jsou straničtí stratégové, aby dělali z prohry vítězství a někdy i naopak.

Úspěchy bezesporu zaznamenala hnutí ANO, Starostové a nezávislí a Občanská demokratická strana. Ve volbách komunálních hnutí ANO dále dominovalo, naopak v senátních s jedním mandátem pohořelo.

Ne všude ale své volební vítězství umí přetavit v účast ve vedení měst, ta největší, Prahu a Brno zvolna ztrácí. Protože postavilo svou hlavní strategii na velmi ostré kritice ostatních stran, chybí mu koaliční potenciál. Proto také nebylo schopno proměnit svá senátní postupová místa v mandáty. A i nadále má voličstvo nejisté, zjevně vysálo levicové voliče a ti, jak přišli, mohou i odejít.

ODS v Praze naopak zvítězila, ale také to na účast ve vedení města nevypadá. Deset senátorských mandátů je velký úspěch a aspiruje na funkci předsedy, to bude případně velká a viditelná politická figura. Předseda Fiala se už cítí na hlavní politický střet s hnutím ANO, na to ale ani tohle ještě nestačí, volební preference se pohybují stále pod polovinou hnutí ANO.

Malá volební účast

ČSSD se propadá čím dál více, její voličstvo ji opustilo a popravdě nyní nemá moc důvodů se vracet. Jen co se podle slov předsedy strana po prvním kole senátních voleb odrazila ode dna, čekaly na ni další prohry a jeden mandát, což je na vládní stranu debakl, nehledě už na ten předchozí, kdy přišla o své zastupitele v tradičních baštách. Ani to by asi nebylo to nejhorší, ještě horší je pokračující rozklad a neschopnost pojmenovat jeho příčiny.

V krizi je i KDU-ČSL, která vystavila svého předsedu Bělobrádka riskantnímu souboji, ve kterém prohrál. Sice se zachoval demokraticky standardně a oznámil svůj odchod z čela strany, který ale prý měl promyšlen už předtím. Tím straně ale moc neprospěl, vypadá to teď, že počítal se Senátem jako politickým důchodem. A také po sobě nezanechává jasného nástupce. Strana, která právě v senátních a komunálních volbách slavila úspěchy, bude mít velké problémy.

KSČM je v podstatě vládní stranou, vládu podporuje, ale v těchto volbách byla téměř neviditelná. Stejně jako parlamentní TOP 09, jejíž předseda Pospíšil se sice tváří jako velký vítěz, protože má na dosah funkci pražského primátora, výsledky jeho strany mimo Prahu jsou ale žalostné a ve standardní demokracii by předseda myslel spíše na rezignaci než na další funkce. Na své limity narazila i Strana přímé demokracie Tomia Okamury, uskupení jednoho muže prostě evidentně nemá další adekvátní lidi na kandidátky.

Hnutí Starostů a nezávislých je naopak dále černým koněm voleb. Už v těch poslaneckých absolutně překvapilo, když z jednoho procenta volebních preferencí to umělo vytáhnout nad pětiprocentní hranici, což by mělo vejít do učebnic české politiky. Nyní získalo pět senátorů, řadu zastupitelů, protože z této oblasti vzešlo, a možná nejsilnější senátorský klub a sahá tím také na funkci předsedy Senátu. Hnutí, vzešlé zdola, se možná stává celostátní středovou stranou.

To vše jsou ale přece jen obrysové trendy. Tím největším výsledkem, který je může všechny zpochybnit, je velmi malá volební účast. Ani v komunálních volbách nepřekročila 50 procent, druhé kolo senátních voleb bylo tradičně téměř nenavštívené, senátoři byli voleni hlasy pod pět tisíc, v jednom obvodu volební účast nedosáhla ani deseti procent.

Tímto výsledkem prohrávají strany i voliči, zpochybňují se tím základy demokratického systému a ztráty tak vbrzku mohou počítat všichni.