Obměněný Senát (2018)

Pokud ale jde o nápad nevolit Senát z jedné vody načisto, nýbrž ho co dva roky ze třetiny obměňovat, nezbývá, než před tvůrci ústavy smeknout. Ve volbě, které se účastní pouze vybraný politicky aktivní zlomek populace (nyní to bylo ve druhém kole zhruba 16% oprávněných voličů) se stojatá voda rozvíří, ale nedojde ke ztrátě stability a kontinuity.

Pokud v minulosti vyvažování sil mezi Sněmovnou a Senátem vedlo k tomu, že velké strany uměly získat v Senátu nadpoloviční většinu, nyní vidíme, že se voličům podařilo vyvážit poměr sil i v Senátu samotném.

Po těchto volbách se dokonce neví, který klub je nejsilnější, rozhodne o tom až pětice nových senátorů, kteří teprve zvažují, ke komu se přidat. Důležité je to kvůli volbě předsedy. Senátoři tradičně volí předsedou kandidáta nejsilnější frakce.

S Kuberou by se Senát přestal nudit

Volební zisk ODS překvapivě nabízí eventualitu, že by horní komora parlamentu mohla mít zase jednou předsedou výraznou politickou osobnost: Jaroslava Kuberu. Jeho volba by mimochodem dávala smysl, i kdyby se ODS nejsilnější frakcí nestala.

S Kuberou by Senát přestal nudit. Jde o politika, kterému je rozumět a který si nepotrpí na přehnanou politickou korektnost. Není sebestředný. Nebere politiku osobně, takže se umí bavit i s oponentem. Nemá zbytečný respekt k autoritám, díky svému věku a zkušenostem se u autorit spíše těší respektu. Zapadl by vhodně mezi nejvyšší ústavní činitele.

S politiky bývá problém, že místo aby ovládli svou funkci, funkce ovládne je. To Jaroslavu Kuberovi nehrozí. Je to klasik, který už zůstane svůj. Byl by to předseda, díky kterému by hodně občanů vzalo Senát na milost. To by také měli jeho kolegové vzít při volbě na vědomí. Nikoho lepšího pro styk se skeptickou veřejností nemají.

Autor je komentátor Deníku.