Zeman si prosadil svou, místo Pocheho je Petříček (2018)

Trvá-li premiér na jmenování jednotlivých ministrů a nebrání-li tomu zákonem dané okolnosti, nemá prezident prakticky na vybranou. Jmenovat navrženého člověka musí. Pokud by se zdráhal, byl by k tomuto kroku velmi pravděpodobně donucen výrokem Ústavního soudu.

V případě Miroslava Pocheho si Miloš Zeman prosadil svou. Neznamená to, že by tím nějak vybočil z ústavního rámce. Udržet se v něm mu bez většího úsilí umožnilo chování Andreje Babiše a Jana Hamáčka. Poche ve finální nominaci členů vlády chyběl.

Směřování české zahraniční politiky

Miloš Zeman tak bezezbytku vyhověl ústavě a všechny navržené jmenoval ministry a pověřil je řízením jednotlivých resortů. Na Jana Hamáčka nakonec zbyly dva. Není to sice standardní, ale není to v rozporu s příslušnými zákony. Proto mohl Miloš Zeman opakovaně dávat najevo, že vláda je kompletní a že vlastně nemá co řešit. Po formální stránce měl pravdu.

Na peripetiích kolem Miroslava Pocheho se dá názorně ilustrovat, že přímo volený prezident neodvíjí sílu svého mandátu pouze od množství lidí, kteří ho svým hlasem podpořili. Podstatnější je, jak jeho chování korigují politici. Nechají-li ho zasahovat do složení vlády a nebrání se tomu, potom může mít prezident při výběru ministrů silnější hlas než premiér či předseda koaliční strany.

Platí to i o formování české zahraniční politiky, když už jsme u způsobu výběru šéfa tohoto resortu. Rovněž v ní má mít hlavní slovo vláda. Záleží pouze na ní, jak si do těchto věcí nechá z Hradu mluvit. I přes různé Zemanovy výroky je zřejmé, že daleko méně než do jmenování ministra.

Pochopitelně to neznamená, že prezident v této sféře vystupuje vždy přesně podle představ kabinetu. Nelze však tvrdit, že je to právě on, kdo zásadním způsobem rozhoduje o zahraničně politické orientaci této země. Byť se o to opakovaně snaží, vláda jeho aktivity drží v pro spojence ještě přijatelných mezích. I když to někdy stojí velké úsilí.

Jak se ukázalo na sporech kolem jmenování ministra zahraničí, v tomto případě nechtěli politici s prezidentem reálně bojovat. Proto Miroslava Pocheho ani oficiálně nenavrhli a nesnažili se ho do vlády prosadit. Snad to není předobraz toho, jak budou vypadat konzultace prezidenta republiky s novým šéfem Černínského paláce o směřování české zahraniční politiky.