Když zabíjejí české ruce (2018)

Řeč je samozřejmě o zprávě, podle níž příslušníci českých speciálních sil zabili jednoho a zatkli druhého údajného strůjce atentátu, při němž začátkem srpna zahynuli tři čeští vojáci.

Už tehdy náčelník Generálního štábu Aleš Opata řekl toto: „Bude nás zajímat, kdo bombu sestrojil, kdo vybral sebevražedného atentátníka a kdo celou tu věc řídil. Protože pro nás je zásadní, že nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu.“ Znělo to jako volná úvaha na téma mimosoudní popravy.

Později ovšem dodal, že Afghánistán je právní stát, strůjci útoku by tedy mohli stanout i před tamní justicí. Teď tu máme jednoho zabitého a jednoho zajatého.

Naplnily se oba scénáře, přičemž onen zajatý, a nebo možná zatčení údajný pachatel sice možná bude zpravodajsky vytěžen, ale také se mu třeba ve vězení něco nehezkého stane, a nebo se naopak zázračně ocitne na svobodě, jak se to i v právním státě v Afghánistánu může stát.

Mlha války

Co se tedy doopravdy stalo? Samozřejmě nevíme. Čeští vojáci se pravděpodobně rozhodli organizátory útoku na své druhy potrestat jinak než tím, že je postaví před soud.

Z omezeného okruhu veřejně známých informací například víme, že identitu a úkryt pánů, o které měli Češi zájem, odhalily zpravodajské agentury jiných států. Přesto se na dopadení pachatelů vypravili české speciální síly – respektovalo se, že je to česká záležitost.

Dále už následují jen hypotézy. Například – v situaci, jaká panuje v některých částech Afghánistánu, není těžké z procedury „zatčení“ vytvořit přestřelku, při níž obléhaný pravděpodobně zemře.

Když na vás někdo střílí, střílíte také. A zabít někoho během takového střetnutí rozhodně není válečný zločin. Nejde o „cílené zabití“, jaké praktikují tajné služby, ani odstřelení už pacifikovaného nepřítele, ale klasickou válečnou situaci. Na počátku je ale často rozhodnutí, jestli takovou situaci navodit, nebo ne.

Morálně vzato

Čeští vojáci se tedy – možná – zapojili do podobné operace, jejímž účelem bylo zabít někoho konkrétního. Máme být pobouřeni?

Každá armáda musí dbát o morálku svého mužstva ve dvojím smyslu. Na jedné straně vojáci musejí dodržovat pravidla války, například nemučit, nezabíjet civilisty, nepoužívat zakázané zbraně. Jinak se sami morálně rozloží.

Současně ale musejí velitelé uchovat morálku v jiném ohledu. I ten nejposlednější voják potřebuje vědět, že s jeho životem se zbytečně nehazarduje. A také, pokud přece padne, jeho smrt nebude jen statistickým údajem. Tím spíše, když nepadne během regulérních bojů, ale při neregulérní, v zásadě nevojenské operaci, jako je třeba sebevražedný útok.

To také vysvětluje zvláštní situaci, při níž představitelé naší armády i vlády sice připouštějí, že se něco takového stalo, ale dále věc nekomentují – musejí se vejít do tenké skuliny mezi tím, co je potřebné a tím, co je povolené. Haškův Švejk říká, že jsou věci, které se nesmějí dělat, ale mohou se provádět – to nejsou slova postavy humoristického románu, ale autora, který prošel krvavou válkou.

Česká armáda je během svých misí vystavena dilematům, která si lidé v hlubokém míru uprostřed Evropy mohou těžko představit. Někdo by mohl říci, že se české ruce ušpinily krví – ne sice nevinnou, ale přece jen zbytečnou.

Autor tohoto textu spíše soudí, že tyto věci patří k boji a jen armáda, která zažije a zpracuje zkušenosti tohoto druhu, je připravená bránit vlastní zemi. Zpracovat a uvážit je ale musejí i lidé doma, kterých se to také týká.