ČSSD jako rebel v Babišem a Zemanem povolených mezích (2018)

Přijeli se tam ujistit, že se navzdory různým názorům v předsednictvu, táhnoucích se od Foldynovského nacionalismu, přes Zimolovský pragmatismus až k Hamáčkovské rozplizlosti, mají pořád rádi. Dopadlo to jako v poslední době všechno, co sociální demokraté udělají: na rétorické úrovni sebeklamem, na té praktické úrovni nijak.

Předseda Hamáček doporučuje prvnímu místopředsedovi Zimolovi, aby se vykašlal na svoji rebelující platformu uvnitř strany, vtipně pojmenovanou „Zachraňme ČSSD“, kterou založil s nejusměvavějším hrobníkem strany Michalem Haškem a také se Zdeňkem Škromachem.

Jižní úderka si svou chráněnou dílnu vytvořila, aby znovu diskutovala hodnoty ČSSD. Mezi ně – soudě podle politického profilu proponentů „Zachraňte ČSSD“ – může patřit: lhaní v přímém přenosu (Hašek), puče proti vlastnímu předsedovi (všichni tři výše jmenovaní), koalice s pravicovou ODS (Zimola) nebo očividný stockholmský syndrom, kterým tito muži trpí ve vztahu k českému prezidentovi. A to jsou určitě navýsost důležité věci.

Zimola, věrný tradici nastolování zbytečné agendy, na jednání přispěchal s vysoce podstatnými návrhy. Patřilo mezi ně přeregistrování členů a členek nebo debata nad možnou výměnou ministrů, kteří jsou ve vládě už celé tři měsíce a bývalému hejtmanovi Jihočeského kraje se zdají méně výrazní, než by na jejich místě mohl být on sám.

Co všechno ČSSD zatraceně chybí

Neuspěl, ale to nevadí. Navzdory doporučením ze strany ÚV může dál vystupovat jako sjednotitel sociální demokracie tím, že bude své kolegy veřejně kritizovat a provádět různé diverzní akce za hlasité podpory laskavého tyrana Miloše Zemana, zatímco se ČSSD bude ztrácet z české politické mapy. Až se tak definitivně stane, svede to na Sobotku.

Těžko si vzpomenout, kdy byl na sociální demokracii smutnější pohled. Starý – mladý Hamáček, obklopený macho tvrďáky, intrikány a naprosto nezapamatovatelnými typy. A spolu s ním strana, která si všechna podstatná témata nechala vyfouknout, nedokázala po léta nastolovat žádnou sociální agendu a vytvářela falešné spory mezi „liberálním“ a „konzervativním“ křídlem a sama se podílela na očerňování vlastních členů.

Když jsem se na únorovém sjezdu strany ptala vysokých představitelů z „konzervativního“ křídla, co jsou ta pravá levicová témata, která by strana měla nastolovat, dostávalo se mi jen zmateného koktání. Bydlení? Vzdělání? Exekuce? Mzdy? Ale kdeže. Pojďme raději vyrukovat s něčím tak závažným, jako je obrana Česka proti terorismu a boj s nepřizpůsobivými.

Nechci tvrdit, že to ČSSD má v dnešní době zrovna lehké. Babiš se stylizuje do role sociálně citlivého taťky, který myslí tu na babičky (zvyšuje jim důchody, zlevňuje jízdné), tu na nemocné (přijme návrh zrušení karenční doby) a tu zase na rodiny s dětmi. Pochopil, že mu stačí dělat partikulární opatření. Jenže to není žádná sociální politika a tvrdí to i Babiš sám, a proto se distancuje od levice jako takové.

Když proto Hamáček tvrdí, že má být ČSSD levicovým rebelem v pravicové vládě, má pravdu. Zároveň to za stávající personální konstelace, navíc ve vládě, nebude moct zrealizovat. A to i proto, že se této role už před lety mnohem úspěšněji zhostil někdo jiný: odborový předák Josef Středula. Zvládl to navíc sebevědomě: bez xenofobie, strašení a kompromisů. A přesně to všechno dnes ČSSD zatraceně chybí.