Podivná hra o čínské uprchlíky (2018)

Čínská křesťanka, žádající v Česku o mezinárodní ochranu, uspěla se žalobou proti zamítnutí azylu ministerstvem vnitra.

O ochranu před perzekucemi čínských úřadů požádalo u nás před dvěma lety téměř osm desítek příslušníků tamních podzemních církví. Ministerstvo vnitra loni na jaře udělilo azyl pouhým osmi z nich.

Zbylým 70 ho odmítl. A to se zdůvodněním, které spíš vzbuzuje podezření, že se prchající křesťané stali jakousi položkou ve hře vyšších politických zájmů, v nichž figuruje podlézavost českého prezidenta a části našich politiků vůči čínské diktatuře.

Podle ministerstva vnitra většina žadatelů, kteří se teď odvolali k soudu, dostatečně neprokázala, že byli ve své vlasti pronásledováni. Právě na to ale naráží ostravský soudce, který v odůvodnění svého rozhodnutí vytýká ministerstvu, že si neopatřilo relevantní informace, které by potvrdily jeho tvrzení o „neexistenci důkazů o systematickém týrání včetně zadržování a špatného zacházení neúspěšných žadatelů o azyl.“

Temná hradní symfonie a lidštější akord

Nezvratné důkazy o týrání v podobě nějakých písemností či videozáznamů ale těžko může ministerstvo vyžadovat od obětí čínské policie. Zrovna tak jako u nás za minulého režimu nic takového neměli v rukou lidé perzekvovaní státní bezpečností.

Úředníkům ministerstva by ale stačilo začíst se do zpráv humanitárních organizací nebo publikací sinologů, popisujících zatýkání věřících na neoficiálních ceremoniích, zmizení řady biskupů či kněží, vyhazování křesťanských kostelů do povětří.

Podle právníků, zastupujících čínské utečence, vnitro v řadě rozhodnutí také namítalo, že si žadatelé o azyl tady našli práci. A tudíž jde o ekonomické migranty. Což ovšem zase spíš svědčí o argumentační vyprahlosti azylového úřadu.

Vždyť co jiného je rozhodnutí začít pracovat a naučit se česky, než výraz snahy začlenit se do společnosti, do níž přicházím? A naopak – není snad neochota k takovému kroku hlavním argumentem všech odpůrců migrace?

Ostravský soud také uložil ministerstvu, aby si opatřilo „doplňující informace, týkající se bezpečnosti návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu do země původu.“ Což také nevyžaduje od našich úředníků žádné analytické vzepětí.

Již samotná žádost o azyl je v Číně považována za trestný čin. Co jiného by tedy čekalo čínské běžence vyhoštěné našimi úřady zpátky do vlasti, než další perzekuce, kdy uvěznění by ještě mohlo patřit k těm mírnějším?

O co tedy jde v téhle špinavé hře o čínské uprchlíky? Pouze a jen o to, že udělením azylu by Česká republika oficiálně přiznala, že v Číně dochází k porušování lidských práv. Tedy k tomu, o čem Miloš Zeman, hrající na šanghajském veletrhu čínskému prezidentovi na piáno, nikdy nehodlal a ani dál nehodlá ztrácet slovo. Jde přece o byznys!

A české soudy? Ty teď čeká rozhodnutí o desítkách žalob čínských běženců. A zároveň příležitost vnést do temné hradní symfonie ten civilizovanější, lidštější akord.