Ranní úvaha Daniely Fischerové – O hlase a jeho tátovi (2018)

Hlas není nic jiného než ozvučený modulovaný výdech. Cokoli jsme v životě řekli nebo chceme říct – ať je to smutné či veselé, hloupé nebo chytré, říkáme zhruba půllitrem vydechovaného vzduchu.

Dech je Velký Táta. Šéfuje celému tělu a svým způsobem o nás všechno ví. Slovo dech má původ v indoevropském základu DHEU, což znamená dýchat nebo vát. Z toho vzniklo řecké THEOS i latinské DEUS, bůh. V češtině má slovo dech tři skvělé příbuzné: jsou to duše, duch a tchoř. Proč duše a duch? Protože všechno duševní a všechno duchovní je s dechem těsně spjato. A proč tchoř? No protože smrdí! Smrdí jako tchoř a my to dýcháme.

Dech ve zlomku vteřiny reaguje na každou změnu tělesného nebo duševního stavu. Jinak dýcháme, když sedíme, jinak, když běžíme, když se milujeme, když bdíme nebo spíme, když jsme v pohodě či nepohodě a tak dál. Není jediný stav, který by neměl svůj dechový vzorec. A hlas, poslušný synáček dechu, je jeho mluvčí a hlasatel. Vykřikne, když se lekneme, chvěje se, když se bojíme, vytryskne v hlasité kaskádě, když nám něco přijde k smíchu, sténá bolestí a tiše zašumí, když spíme: …šššš…..šššš…

Existuje trojúhelník negativních stavů: strach, hněv a smutek. Kdy se asi zvýší a kdy sníží hlas? Ve strachu se zvýší. V hrůze křičíme: Ne ne ne ne… a v panice pištíme jako vyděšené děti. I ve hněvu se zvýší, však se říká: Nezvyšuj na mě hlas! V depresi a únavě jde dolů. Když říkáme třeba „upřímnou soustrast“, nevědomky klademe hlas níž.

Nikdo neví, proč se zamilováváme, je to velké Amorovo tajemství. Proč z těch stovek lidí, do nichž bychom se snad mohli zamilovat, stovky mineme bez povšimnutí, pár desítek se nám celkem líbí… a pak přijde ten jedinečný ON, ta osudová ONA. I v tom má velkou roli hlas. Pro ženy prý je jeho důležitost vyšší, ale i pro muže je hlas součástí toho, čemu se říká sexappeal – sladkou vábničkou.

Svěřím vám směšnou důvěrnost. Kdysi dávno mě okouzlil jeden britský herec, naprosto neškodně, jen z obrazovky, a jeho jméno zastřu mlčením. Nevynechala jsem žádný díl seriálu, kde hrál hlavní roli. Zírala jsem na něj v ženském uchvácení a trpce jsem želela, když skončil poslední díl. Asi po roce se seriál na obrazovku vrátil. Dychtivě jsem se zahleděla… a k mému roztrpčení, hercovo mužné kouzlo bylo pryč. Nechápala jsem, co se mi na něm mohlo líbit.

Vysvětlení je prosté: seriál předabovali. Ten půvab ale nebyl jenom v hlase. Znám původního dabéra, a i když dabuje výborně, nic kromě profesní úcty k němu necítím. Půvab tkví v té tajuplné souhře mezi tělem a duchem, duchem, který se stává dechem, a dechem, který se stává hlasem, a dohromady tvoří naši krásu, jedinečnost, naši neopakovatelnost.