Ranní úvaha Martina C. Putny – Západomoravská Thébais (2018)

Císařská silnice vznikla v 18. století z důvodů ryze praktických. Až na úsvitu 20. století se v městečkách kolem ní začali usazovat literární tvůrci.

Císařská silnice umožnila zřetězit jednotlivé útulky umělců neustálým putováním od přítele k příteli, od štace k štaci, v souostroví, v „západomoravskou Thébais“ – podle Thébaidy egyptské, pravlasti mnišských komunit. „Západomoravská Thébais“ se stala pravlastí české katolické literatury.

Putovat po císařské silnici je jako listovat dějinami této literatury. Poutník projde Jihlavou, kde studoval reálku Bohuslav Reynek, než se vrátil do své poustevny, do Petrkova. Ve vsi Hladov za Jihlavou začínal své působení Josef Florian, než se přesunul o vesnici dál, do rodné Staré Říše. Stará Říše byla poustevnou – i komunitním domem, který přitahuje génie, nadšence a blázny.

Pak následuje odbočka do Třebíče, místa působení Miloše Dvořáka, apoštola díla Březinova a Demlova. Další odbočka vede do Nové Říše, kde své básnické dílo napsal Otokar Březina.

Dál vede císařská silnice skrze Želetavu, kde se narodil básník Antonín Bartušek, autor apokalyptické skladby Atomový věk, odvážně zaslané za nejtužšího stalinismu k vydání do exilu. Ze Želetavy lze jet do Čáslavic, rodiště Bedřicha Fučíka, který na velké scéně v Praze prosadil tvůrce tohoto kraje, najmě Demla a Zahradníčka.

Z Čáslavic lze pokračovat na Mastník, kde se Jan Zahradníček narodil. Příští odbočka vede do Lesonic, Babic a Šebkovic – míst, kde kaplanoval nebo u přátel žil a psal Jakub Deml, básník zrozený ze spojení ducha Staré Říše s poetikou Otokara Březiny. Pak následují Moravské Budějovice, místo působení Fučíkova družinníka Rudolfa Černého, a Znojmo, místo působení Reynkova následovníka Zdeňka Řezníčka. Za Znojmem končila oblast českého jazyka na Moravě, a tedy i západomoravská Thébais.

Každý takto posvěcený kraj začne časem přitahovat nejen literární poutníky, ale také epigony a pěstitele fanatických kultů. Západomoravská Thébais však přitáhla i muže a ženy, kteří dokázali vrátit zdejší kontrakultuře její radikalitu. I díky tomu, že si s sebou přinášeli zase nové provokativní životní modely. Ano, to zde se na sklonku života usadil Ivan Martin Jirous, drsný provokatér, jemný duchovní básník a organizátor „Magorova Vydří“.

Pak se přesouvá fenomén „Magorova Vydří“ do Skalákova mlýna u Želetavy, který další veterán undergroundu, Miroslav Skalický, přebudoval na novou poustevnu i komunitní centrum a skýtá tu prostor všemožným kontrakulturním skupinám. Životní styl undergroundu, něžná koprolálie Magorových básní či teologické názory křesťanských anarchistů a feministek na Skalákově mlýně by asi přivedly dávné katolické kontrakulturníky k zuřivosti.

Ale což oni sami nepřiváděli k zuřivosti své „mainstreamové“ současníky? A kdo pokračuje v jejich odkazu lépe – ti, kdo navazují na jejich litery, nebo ti, kdo navazují na jejich ducha?