Je načase uspořádat druhé referendum o brexitu (2018)

V tomto případě se jedná o takzvanou hru na kuře. Jedna i druhá strana se tváří, že neustoupí. Směřují k postupné srážce v naději, že přece jen protihráč ustoupí a fatálnímu střetu se vyhne.

Do této kategorie spadá vyjádření evropského vyjednavače Michela Barniera, který opět britskou vládu obvinil, že si chce vybírat rozinky z pravidel evropské spolupráce. Jinými slovy řečeno, má zájem pouze o smetanu.

Podle Barniera by možnost oddělit volný pohyb zboží od služeb znamenala podkopání samotného základu evropské integrace a motivovala i jiné neunijní země k podobným požadavkům. Narážka na Spojené státy americké a Čínu je leitmotiv podobných úvah. Každopádně unijní zástupce má pravdu, protože nelze stát mimo unii a mít výhody unijního člena bez jeho povinností.

Protihráčka unijního vyjednavače, britská premiérka Theresa Mayová, zase odmítá jakékoliv ústupky, které by nebyly v národním zájmu její vlasti. Vzhledem ke skutečnosti, že bohužel ani ve Velké Británii nemají jasno, jestli a jaký brexit chtějí, je takové prohlášení na hranici diplomatické přijatelnosti. Na jednu stranu podstatná část britské opozice, vládních konzervativců a podle průzkumů i veřejnosti stále více volá po opakování referenda.

Hra s nulovým součtem

Na stranu druhou roste tlak na odchod bez dohody, případně nulové ústupky Evropské unii. A do toho velké společnosti, výrobci a pěstitelé v ostrovní monarchii varují před dopady brexitu bez jakékoliv dohody. Jestliže mají v samotné Velké Británii zmatek, co vlastně chtějí, není se co divit, že se Theresa Mayová zmohla na jedinou definici národního zájmu. Podle ní by nové hlasování o členství v unii byla „hrubá zrada britské demokracie“.

Britská premiérka se ovšem v tomto ohledu zásadně mýlí. Právě první hlasování o členství země v unii ukázalo limity přímé demokracie. Britským voličům už pár dnů po referendu vůdčí osobnosti propagující rozluku s evropským projektem sjednocení oznámili, že lhali v řadě věcí, o jiných mluvili nepřesně. Britští voliči nevěděli, kolik společností se bude chystat odejít, jak složité bude dojednat budoucí vztahy s unií. A nejen s ní.

Velká Británie bude muset přejednat také smlouvy s třetími zeměmi, se kterými měla dohodnuté vztahy prostřednictvím Evropské unie. Smluv je několik stovek. Smutný je také pohled na šéfku vlády bývalé světové velmoci, která jezdí po světě a doprošuje se nových dohod. Lichotí tanečky v Africe, lichotí ve Spojených státech, Kanadě i Číně. Jenže mezinárodní obchodní smlouvy se vyjednávají mnohdy i desetiletí. A kdysi tak velká Velká Británie tahá za kratší provaz.

Britští voliči také nevěděli, že rozdmýchaná nenávist k unijním občanům především z východní Evropy jejich ekonomiku připraví o řadu pracovních sil. V ovocnářství, nemocnicích i jinde. Po dvou letech od brexitu by měli Britové mít šanci znovu říci svůj názor. Ve světle nových skutečností.

Pravý svátek demokracie totiž je mimo jiné fakt, že rozhodnutí nejsou nevratná. A pravý svátek demokracie jsou volby, o nichž rozhodují dobře informovaní voliči. Pokud by se znovu hlasovalo, možná by už nebylo nutné doufat, že se hra na kuře změní v kooperativní hru s nulovým součtem. Tedy výsledkem výhodným pro obě strany.