Prolomit vlny – Nenechávat děti o hladu a nebít je (2018)

Přidal: Premek |

Listopad 16, 2018

Vizitkou společnosti je to, jak se chová k těm nejslabším. Jakou představu o světě si vytvoří hladovějící děti? Co o Česku říká kauza dotovaných školních obědů? Glosa Ivo Bystřičana.

Natočeno 2018. Premiéra 15. 11. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Bystřičan, Ivo: Nenechávat děti o hladu a nebít je. Proč v Česku nedokážeme ani to? In web ČRo Radio Wave, 15. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Minulý týden byl pro české děti zvlášť temný. V jednom z průzkumů veřejného mínění se zjistilo, že bití dětí je v našich rodinách stále velmi rozšířené. Reportáž ČT pak vyjevila, že děti z chudých rodin ve škole stále hladoví, protože nemají na obědy. Nečekejme, až vezmou spravedlnost do svých rukou.

S oblibou se říká, že děti nemohou za své rodiče. Nejsou hájeny jen před děděním viny, ale zákony také chrání jejich důstojnost a právo na dobré zacházení. Co se týče tradičního tance vařeček, facek a plácnutí, zákon do povědomí veřejnosti příliš neprorostl. Bití považují dvě třetiny Čechů a Češek za nezbytnou součást výchovy. Facku kdekdo nepovažuje ani za fyzický trest. Dospělí se lískat nemohou, děti ano, zákon nezákon. A aby to nebylo málo, některým dětem naše společnost už nedá ani najíst.

V zacházení s nejslabšími jsme málokdy byli na úrovni. Své vědí nezaměstnaní, lidé v exekucích, bezdomovci, zdravotně postižení i příslušníci menšin. Jen těžko se ale dá najít horší příklad, než jaký ukazuje reportáž z pořadu 168 hodin o tisících dětí z chudých rodin, které nemohou zaplatit svým potomkům školní obědy. To, co bývalo pověstným postrachem malých strávníků, je dnes pro některé nedosažitelný luxus.

Facku kdekdo nepovažuje ani za fyzický trest. Dospělí se lískat nemohou, děti ano, zákon nezákon.

Naše země v ekonomické konjunktuře je totiž tak chudá, že nedokázala za dlouhá desetiletí postupně zvýšit minimální mzdu natolik, aby si i lidé s nízkými platy mohli dovolit dát děcku pětistovku měsíčně na oběd. A klidně necháme jejich děti zesláblé kolabovat ve školních hodinách, než abychom jim na ty obědy přispěli. Přestože nám, jednomu z nejbohatších států světa, na to dává dotace Evropská unie. Politické a školské představitele Ústeckého, Olomouckého, Pardubického a Jihočeského kraje to nezajímá. Bylo by s tím prý moc papírování.

Pohled na vymlouvající se obtloustlé funkcionáře, kteří sami vypadají, jako by obědvali několikrát denně, je skličující. Kéž by je ty tisíce dětí se škrundajícími žaludky v televizi viděly. Kéž by viděly ten všestranný nezájem nebo četly o prohnanosti, se kterou si družinářka libuje v návštěvnosti družiny, pakliže je jí oběd podmíněn. Včas by si mohly uvědomit, v jaké společnosti žijí, a zařídit se podle toho. Čekat na to, až jim bude osmnáct a budou moci volit anebo se nechat zvolit, je trochu moc dlouho.

S dětmi zacházíme jako se všemi slabšími v této společnosti, ba ještě o dost hůř.

Neumí jim pomoci stát, kraje ani školská zařízení. Na své chudé rodiče se spoléhat taky nemohou, protože s nimi se při kritice úřady i školy rychle vypořádají. Necháváme to tudíž na nich samotných. Je vlastně s podivem, že většina z nich nezačala jídlo už dávno krást. Asi vědí, že přidávat k hladu ředitelské důtky nebo pobyt v pasťáku za to nestojí. I když zrovna tam by se asi konečně najedly.

Ty dvě zprávy v jeden týden mluví jasnou řečí. S dětmi zacházíme jako se všemi slabšími v této společnosti, ba ještě o dost hůř. Chováme se k nim tak, jak bychom si to k nikomu jinému nemohli dovolit. Děti potřebují naši pozornost jako specifická sociální skupina, která je z hlediska práv značně opomíjená a nemá svůj hlas. Můžeme u toho klidně sobecky myslet na sebe a své stáří. Jak se chováme k dětem, taková jednou bude naše společnost. Bitím a hladem je v životě vítat opravdu nemůžeme.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky

Eseje, fejetony, přednášky